Už v letadle mi bylo jasné, že jestli chci za čtyři dny stihnout všechno, co jsem si naplánovala, docela se naběhám. Boj s časem naštěstí už dávno svedli i místní a všech sedm kopců, na kterých se město rozkládá, propojili lanovkami, výtahy či tramvajovými linkami. A udělali dobře, protože nejhezčí pohledy na Lisabon jsou seshora. Ať už z výtahu Santa Justa na Lisabonský hrad nebo z ochozu sochy Ježíše, která je věrnou kopií toho z Ria de Janeira.
Denní dávka radosti
Návštěva Portugalska českou peněženku nevyprázdní do dna jako jiná evropská města a ani Lisabon není výjimkou. Výlohy s botičkami jsem tentokrát minula, i když ke mně úpěnlivě spínaly ruce. Jednou jsem se ale kousek od náměstí Praça Dom Pedro IV postavila do fronty pouličního pidi baru Ginjinha Espinheira, což poznamenalo celý můj zbytek pobytu. Recept na lásku se mi doslova zhmotnil před očima. Jedním smočením jazyka do vinné pálenky, do které se přidávají višně Ginjas a cukr, jsem pochopila, jak vypadá denní dávka radosti. Nápoj se servíruje v čokoládových šálcích spolu s kuličkou višně a stojí euro třicet. Zázračný likér se jmenuje „Žinžiňja“, milují ho Portugalci a turisté taky.
Romance na čtyřicet minut
Stejně jako v Egyptě musíte navštívit pyramidy, v Lisabonu se musíte projet legendární žlutou tramvají č. 28 ze třicátých let. I já jsem do ní nasedla. Projíždí nejlepšími oblastmi Lisabonu. Začíná ve čtvrti Baixa, která je typická svými pravoúhlými ulicemi. Poté, co jsem se se železnou kráskou vyškrábala na vrchol nejvyššího kopce do oblasti Graca s fenomenální vyhlídkou na město, přijela jsem do nejstarší části Lisabonu. Starobylá Alfama si dodnes uchovala svůj aristokratický nádech. Bývalý královský palác Castelo de São Jorge, stejně jako úzké strmé uličky s balkony ověšenými čerstvě vypraným prádlem, na mě udělaly dojem. Sousedky tu klábosí z okna do okna o sto šest a procházejících lidí si ani nevšimnou. Já jsem tu vystoupila, ale trasa dále pokračuje směrem na západ do čtvrti Estrela a končí v Campo de Ourique. Tramvajová linka má interval 11 minut a jízdenka stojí 2,90 Eur. Poslední linka jede kolem deváté večer.
Město kuriozit
Mám takový hezký zvyk. Na cestách sbírám kuriozity. Tady jsem našla hned čtyři. Třeba nejmenší obchod s knihami na světě. Je neuvěřitelné, že se na čtyři metry čtvereční vejde tři tisíce knih. Nemocnici pro panenky jsem také nikde jinde nepotkala. Opravdu, v Hospital de Bonecas dokážou pomoci i dvě stě let staré rozbité panence. Most 25. dubna jakoby z oka vypadl proslulému sanfranciskému Golden Gate. Měří více než dva kilometry a je nejdelší na světě. Všichni písmáci najdou svůj ráj v ulici Garrett. Je tu nejstarší knihkupectví na světě, které je v provozu už 285 let.
Může se hodit
- Doprava tam: s ČSA z Prahy 4x týdně; cena zpáteční letenky včetně tax začíná na 4. 990,- Kč
- Kde se dobře jí: Tržnice Mercado Campo de Ourique
- Jak ušetřit: Lisboa City Card se nevystavuje na den, ale na 24 hodin, což je pro plánování důležité. Ušetříte nejen na dopravě, vstupech do muzeí, ale také při normálních nákupech. Cenové rozpětí podle počtu dní: 19, 32 a 40 Euro. Kde všude s kartou ušetříte: https://www.lisboacard.org/discounts/
Očima autorky:
- Z Karlových Varů na Portugalskou hraniční čáru je to více než 2 300 km. Málokoho by napadlo, že našikotlinu s jihozápadním cípem Evropy spojuje ryze česká tradice. Voní po majoránce a má trochu krvavou povahu. Ano, zabijačka není jen náš zvyk. Na prdelačce si pochutnává český Honza z Hoštic úplně stejně jako třeba Tiago z Monsanta. Dříve bylo dokonce v portugalských vesnicích zvykem vymývat střívka na jitrnice v potoce. Jen s klobásami to mají jinak. Přidávají do nich rozinky a víno.
