Luxus nad luxus. To je asi nejpřesnější definice ostrova Chíos. Místní přepych ale nemá nic společného s blyštivým zlatem nebo drahými auty. Všechno zdejší bohatství pochází od matky přírody. Vítejte pod řeckým sluncem a v rodišti Homéra.
Už jste někdy někoho viděli ronit slzy štěstí? Na pátém největším řeckém ostrově nepláčou lidé, ale stromy, a starousedlíkům to navíc pěkně sype. Slzy zdejších lentišků již od starověku přinášely místním obyvatelům nejen blahobyt, ale především mír, o kterém se ostatním ostrovanům mohlo jen zdát. O jakých drahocenných slzách je vlastně řeč? O pryskyřici, která vytéká z řečíku lentišku po naříznutí jeho kůry. Tady na Chíu se jí říká masticha. Stromy lentišku sice rostou po celém Středomoří, pouze tady na Chíu se však s mastichou děje něco, co neuvidíte nikde jinde na světě. Po dopadu na zem ztuhne. Nad tímto jevem si už dlouho lámou hlavu ty největší mozky z oboru biologie a stále nevědí, čím to může být. Ještě větší záhadu do toho vnáší skutečnost, že tvrdé kuličky mastichy můžete posbírat pouze na jihu ostrova, ale na severu už ne. A teď babo raď.
Masticha má dezinfekční, protizánětlivé a antioxidační účinky a už od středověku se používala jako lék prakticky na všechno. Je jasné, že se její hodnota velmi brzy vyšplhala do hvězdných výšin a byla ceněná stejně jako hedvábí či kadilo. Používala se nejen jako léčivo, ale i ke svádění, když chíoské ženy vyfukovaly vonné bubliny žvýkané pryskyřice nápadníkům do tváře. Pokud přemýšlíte, odkud se vzalo anglické slovo „masticate“ (žvýkat), tak právě odsud. Starověcí Římané z mastichy, jeleních mozků a dalších přísad dokonce míchali krém krásy a starožitníci ji přidávali do lepidla k lepení drahokamů.
Její sláva se šířila a rychle a samozřejmě neunikla ani pozornosti žen sultánských harémů. Možná právě proto turečtí sultáni osvobodili chíoské pěstitele od daní, když budou pryskyřici posílat vládnoucí rodině. A běda, kdyby se někdo chtěl na výnosném biznisu přiživit. Co je drahé nebo populární, stane se rychle oblíbeným artiklem pašeráků. Tenhle prodej pod rukou byl ale opravdu riskantní podnik. Pokud jste si ulili deset litrů tohoto vzácného zboží, přišli jste o ucho, za sto litrů o oko a jednu ruku a za dvě stě litrů jste se mohli rovnou rozloučit se životem. Jo, zákony patnáctého století byly docela drsné.
Lví podíl na tom, že bylo mastichové dědictví uchované až do dnešních dnů a že na Chíos můžeme jezdit na dovolenou a obdivovat místní architekturu, mají Janované. Věděli, že mastichu musí ubránit stůj co stůj, a vybudovali proto dvacet nedobytných vesnic. Jejich pozůstatky můžete dodnes najít v kraji, kterému se neřekne jinak než Mastichochória. Přijeďte se podívat třeba do vesničky Mestá. Kdo se v jejich úzkých uličkách tvořících labyrint neztratí, může se odměnit lahodným nápojem z mastichy a užít si její lékořicovou chuť. Když zvednete hlavu, zjistíte, že se střechy domů nacházejí ve stejné úrovni. Tipnete si proč? Přece proto, aby se po nich pohodlně prchalo před případnými nepřáteli. Vnější zdi domů, které původně neměly ani okna ani dveře, tvoří vysokou hradbu kolem celé vesnice.
Jestli jste si mysleli, že je masticha jediným pokladem ostrova, jste na omylu. Chíos byl opravdu svým bohatstvím výjimečný. Barvy, které byly vždy pro ostrov charakteristické, nejsou jen odstíny blankytné modři Egejského moře. Patří k nim také zelenošedá, která obléká olivovníky a lentišky, a potom žlutá a oranžová. Plantáže pomerančovníků, citronů a mandarinek v poledním slunci vždy připomínaly rozsvícené lampiony. Kdo vlastnil plantáž, byl boháč a mohl si dovolit luxusní sídlo. Mohl se pak předhánět s majiteli dalších honosných haciend, kteří si je mohli zase dovolit díky chovu bource morušového. Ještě na počátku devatenáctého století tu fungovalo neuvěřitelných dvanáct set přádelen hedvábných nití. To se tu panečku žilo.
Trocha duchařiny
Egejské moře je úchvatné, ale ležet u něj bez hnutí také nejde. Půjčte si tedy auto a prozkoumejte ostrov. Určitě nevynechejte jednu z nejzajímavějších středověkých osad v Řecku – vesničku Anavatos. Až budete přijíždět, dlouho ji nebudete moc v kopci rozeznat. Je témě neviditelná. Když už se ale ukáže, zavládne ve vás zvláštní pocit. Budete procházet městem duchů. Doslova a do písmene. Obec má totiž velmi pochmurnou historii. Turci si sice Chíu kvůli jeho přírodnímu bohatství velmi vážili, ale párkrát jejich drancování neodolal ani on. Osudný se místu stal rok 1822, kdy zde došlo k obrovskému masakru. Než aby vesničané zemřeli pod jejich meči, padli do zajetí nebo pod nátlakem vydali vesnici, raději se chytli za ruce a spáchali hromadnou sebevraždu skokem z útesu. Citliví jedinci se senzibilními schopnostmi tvrdí, že z duchařského pohledu je tu prý poměrně živo. Skutečných obyvatel z masa a kostí je tu však jako šafránu. V obci se čtyřmi sty domy dodnes žijí pouze tři obyvatelé. Až budete procházet uličkami, všimněte si tří podlažní budovy, ve které sídlila škola a kostel.
Kdo má na ostrov koupenou letenku na druhou půlku července, měl by si pohlídat datum 22. tohoto měsíce. Je to datum zázraků, alespoň podle místních věřících, kterých je tu většina. V tento den se slaví svátek patronky ostrova Svaté Markelly, s jejímž osudem by měnil málokdo. Podle legendy skonala pod rukou vlastního chlípného otce, který jí sťal hlavu, zatímco jí měla zaklíněnou v puklé skále. Neuběhne jediný rok, kdy by se na její počest v tento osudný den věřící nesetkávali v kostele Agia Markella ve Volissosu. Nejedná se ale jen o obyčejné procesí, jaké známe z jiných přímořských oblastí. Lidé na místo chodí zásadně pěšky. Často vychází den předem, aby překonali vzdálenost přes celý ostrov. Pak jdou všichni společně na místo tragédie vzdálené asi dvacet minut od kláštera, kde rozzuřený otec vhodil setnutou hlavu do moře. Součástí obřadu je vynášení ikony světice, o které se říká, že má léčivé schopnosti. Každý se proto snaží dostat se do její blízkosti a políbit ji na sklo.
Málokdo si nevzpomíná na povinnou četbu ve škole. Na dlouhý seznam často patřilo Homérovo dílo Ilias a Odyssea. Jestli chcete spatřit krajinu, na kterou hleděl největší řecký epický básník všech dob, vydejte se hledat skálu Daskalopetra, která se nachází přímo nad pláží Vrontados. Toto archeologické místo bylo identifikované jako slavná škola Homéra. Na skále leží kámen, na kterém prý básník seděl, učil své studenty a recitoval své básně. Protože byl slepý, nepsal básně nikdy sám, ale diktoval je svým učedníkům. O místo Homérova rodiště se dlouhou dobu přelo hned sedm měst. Do nejužšího výběru se ale dostaly místa dvě. Turecká Smyrna a právě Chios.
Co vidět na Chíu:
- Čtyři větrné mlýny stojící v řadě 1,5 km od městečka Chios na cestě do Vrontados
- Nea Moni – klášter z 11. století s nejvýznamnějšími mozaikami ve Středozemním moři
- Pyrgi – vesnice na jihu ostrova s jedinečnou architekturou, zejména si všímejte grafitů na omítkách domů
- Mavra Volia – pláž s černým pískem
- Elinta – pláž s bílým pískem na severovýchodě ostrova
Zvyky a zajímavosti:
- Ve vesnici Rouketopolemos se každoročně během velikonočních oslav strhne „raketová bitva“. Jde o to, že dva soupeřící kostely po sobě střílí stovky raket s cílem zasáhnout zvonici nepřítele.
- Středověký zvyk Mostra Thimiana se odehrává o masopustní neděli ve vesnici Thimiana, při kterém na náměstí muži tančí tradiční tanec Talimi, který je přesným znázorněním bitvy mezi piráty a vesničany.
- Chios je považovaný za geologický ráj. Prý se tu nachází nejstarší skály na kontinentu, nejstarší amonitské fosílie v zemi a obrovské množství krasových útvarů. K pozoruhodným jeskyním patří třeba Olympi či Saint Milk.
Praktické rady na cestu:
- Kde se ubytovat: Volissos Holiday Homes
- Jak se sem dostat: se zastávkou v Aténách s Olympic Air nebo Aegean Airlines
- Která taverna je nejlepší: Hotzas ve městečku Chios – je to zároveň nejstarší taverna na ostrově
- Skvělý jednodenní výlet je na maličký ostrůvek Oinousses nebo na Psaru
- Nezapomeňte ochutnat mastichové žvýkačky
- Až vás bude honit mlsná, dejte si „loukoumades“ – smažené těsto s medem
