A pak, že není prostor nafukovací. Představte si přímořskou vesnici, kde žije nějakých dva a půl tisíce obyvatel. Přidejte k tomu dalších třicet tisíc lidí, kteří se tam snaží dostat ve stejný den po jediné příjezdové silnici. Je skoro zázrak, že to nakonec celé klapne. Možná je to i proto, že se celá pouť koná pod záštitou černé světice.
Lidské hejno
Tisícihlavá hejna tvoří ve francouzském přírodním parku Camargue především plameňáci, kteří zdejší rozlehlé mokřady proslavili široko daleko. Přesně čtyřiadvacátého května však růžovou masu nakrátko počtem převýší jedinci našeho vlastního druhu. Při události, která ve světě nemá obdoby. Romové z celé Evropy se sem každoročně sjíždějí, aby vzdali hold své černé patronce. A pak dali průchod temperamentu při pouličních oslavách, jejichž bujaré veselí se vždy protáhne do časných ranních hodin.
Zdá se, že opevněný kostel v rybářské vesnici Saites-Maries-de-la-Mer, jehož cimbuří ční do výšky patnácti metrů a je v ploché bažinaté krajině vidět na deset kilometrů, ten příval lidských těl sotva zvládne. Každý chce být co nejblíže sochy světice, která jen v tento den opustí temnou kryptu kostela. „Vive les Saintes Maries! Vive la Sainte Sara!“ zní všude kolem jako nekonečná mantra, kterou Romové vyvolávají na denní světlo Svatou Sáru, Saru la Kali nebo Černou Madonnu – račte si vybrat.
Zneuznaná světice
Za černou Sárou, která čeká na svůj slavný den v kostelní kryptě kousek od pohanského oltáře z římských dob, putují Romové v autech, karavanech i maringotkách ze všech možných zemí od Balkánu po Španělsko. Ona sama je však – alespoň v církevních očích – světicí dosti pochybnou a rozporuplnou. Vatikán ji neuznává, přesto ji na každoroční pouti do vln Středozemního moře doprovází sám biskup z Arles.
Podle legend se na zdejším pobřeží objevila krátce po počátku našeho letopočtu, tradice romské pouti je však stará ani ne dvě stě let. Tak kdo vlastně svatá Sára byla? Z mlh času vyplouvá zvláštní obraz: loďka bez vesel, kormidla a zásob veze tři svaté ženy vyhnané z Palestiny – Marii Salomé, Marii Jacobé a Marii Magdalénu. Právě ony propůjčily název celému městečku: Saintes-Maries-de-la-Mer neboli „Svaté Marie z moře“.
Podle jedné z verzí je na břehu uvítala žena s tmavou pletí, která požívala vysokého postavení u kmene, jenž tehdejší jižní Galii obýval. Podle jiné byla Sára egyptskou služebnicí jedné ze svatých Marií a třetí vysvětlení by asi ze všeho nejvíce přivítali Kataři z nedalekého Languedocu, kteří považovali Marii Magdalénu za Ježíšovu konkubínu. Navzdory hlasitým církevním protestům totiž někdy bývá Sára braná za dceru samotného Ježíše a Marie Magdalény.
Mokrý konec
Dvě řady vznešených camargských hřebců, kteří vyrostli svobodně na podmáčených pláních okolní rezervace, zaujaly své místo v čele průvodu. Jejich bělostná barva prozrazuje, že už jsou v nejlepším věku. Hříbata jednoho z nejstarších koňských plemen Evropy se totiž rodí tmavá a bílou barvu získávají až kolem pátého roku věku. Camaragští kovbojové, jimž se tu říká „gardiani“, mají plné ruce práce, aby své oře udrželi na uzdě. Pro koně zvyklé na volné pláně je tu přece jen trochu přelidněno.
Dveře kostela se otevírají a skandování „Vive les Saintes Maries! Vive la Sainte Sara!“ dosahuje frenetické hlasitosti. Nevelká soška černé světice oděné ve zlatém hávu a trůnící na dřevěné podstavě kolébavě opouští svatostánek. Vypomáhá jí v tom kontingent romských mladíků, kteří nesou celou konstrukci na ramenou a jsou na svůj úkol náležitě hrdí. Bez čestné jízdy běloušů v čele by se však průvod snad ani nemohl dát do pohybu. Koně si musejí doslova razit cestu davem a lesem natažených rukou, které se touží alespoň letmo dotknout své modly.
Cestu k pláži Plage des Amphores, kam procesí míří, lemují stovky lidí a u moře čekají další tisíce. Romská světice se blíží k vlnám narážejícím do písku a koňská kopyta víří jemný prach. Na hranici slaného živlu však průvod nekončí. Sára musí zopakovat bájné přistání, které se tu mělo odehrát před dvěma tisícovkami let. Bělouši vjíždějí do moře a platforma se světicí je následuje jako prám plující nad masou lidských hlav. Poutníci se vrhají po stovkách do vln a ani v nejmenším nedbají, že jim příliv máčí drahé boty i sváteční oblečení. Při večerních radovánkách se zase všichni po rituální koupeli v moři prohřejí do morku kostí.
Pohoda jako malovaná
- Provensálské pobřeží se stalo magnetem pro umělce a Saint-Maries-de-la-Mer není výjimkou. Zdejší krajinu zvěčnil jeden z největších mistrů plátna, podivínský mistr Vincent van Gogh.
- Van Gogh prožil poblíž vesnice plodný rok 1888, během kterého na plátně ztvárnil pláž, kam míří romští poutníci, rybářské chatrče i výhled na celou vesnici s opevněným kostelem.
- V nedalekém městě Arles trávil večery hádkami s Paulem Gauguinem, po kterých si uřízl ucho. Předtím však stihl namalovat různá zákoutí města i dvůr nemocnice, kde nakonec skončil.
- V centru Arles můžete na vlastní oči spatřit slavnou žlutou kavárnu z van Goghova obrazu – a repliku samotného uměleckého díla na stojanu před podnikem.
Noc u mámy cestou za synem
- Město Arles, jež má své počátky v antice, leží na jedné z hlavních poutních tras do španělského Santiaga de Compostela – což se více než hodí.
- Před katedrálou v Santiagu stojí neustále řada poutníků i turistů, aby pohlédli na hrobku apoštola Jakuba Staršího, kterou podle legend objevil křesťanský poustevník Pelayo.
- Poutníci cestující přes Arles někdy udělají odbočku z trasy a zajdou si nějakých čtyřicet kilometrů do Saint-Maries-de-la-Mer. Mají pro to pádný důvod. Marie Salomé, jedna ze zdejších světic, totiž byla Jakubovou matkou.
- Ostatky Marie Jacobé a Marie Salomé někdo „objevil“ v 15. století. Dnes jsou uchovávané ve věži opevněného kostela, kde přečkaly i proticírkevní řádění během francouzské revoluce.
Svobodné etnikum
- Čas od času zavítám na sever Čech, a kdykoli tamním krajem projíždím, vzpomenu si na Saintes-Maries-de-la-Mer. Proč? Nemůžu si pomoci, ale musím srovnávat naše Romy s těmi, které jsem poznal v Provence. Oba „tábory“ mají mnoho společného. Muži nosí zlaté řetězy či prsteny, ženy pestré šaty, a když propukne na ulici výměna názorů, přeslechne to jen málokdo. Během romské pouti však vládla celkově jiná atmosféra než u nás a příčinou nebyla blízkost moře ani krásná krajina Camargue. Byl to celkový duch romské zábavy s temperamentními zpívanými baladami a pouličními kapelami. Prostě pocit svébytného etnika, které svobodně provozuje svoji kulturu. Za poměry v Čechách však neseme svůj díl odpovědnosti i my „gadžové“. Když vnutíte Romům většinový životní styl a zavřete je do krabiček, ve kterých původně žít nechtěli, nemůžete se moc divit, že z nich někdy nadělají kůlničky na dříví.
