Cestovatelské přednášky

Planeta na dlani – přednášky a promítání Michaela Fokta pro veřejnost i pro školy

Tichomořské ostrovy, rovníková Afrika, Karibik, Blízký Východ nebo stará dobrá Evropa. Všude tady žijí lidé. Každé z těchto míst však vyzařuje své jedinečné a neopakovatelné kouzlo. Poznejte díky cyklu cestovatelských přednášek PLANETA NA DLANI, kde žijí nejvzácnější leguáni světa, kam odletěli čeští nosorožci nebo proč si lidé v Libanonu dodna užívají každou příjemnou chvilku života. Nahlédněte pod pokličku francouzským kuchařům, objevte tajemsví řeckých ostrovů a podejte ruku horkokrevným Španělům.

Cestujete rádi, ale jsou místa, kam se po své ose prostě nevydáte, ať už z důvodu finanční náročnosti nebo se vám jednoduše nechce tak daleko kodrcat? Prostřednictvím našich přednášek se do exotických zemí přesto můžete vypravit a alespoň na chvíli se přenést na druhý konec světa.

Kromě neobvyklých destinací máme ve svém portfoliu spoustu míst z naší krásné Evropy, která jsou dostupná každému. Často na naše přednášky chodí lidé, kteří se chtějí jednoduše inspirovat před svou vlastní dovolenou. A mi jim v tom rádi pomáháme. Je také velice příjemné, když si můžeme vzájemně vyměnit zážitky s těmi, kteří na místě už byli a sami tam objevili věci, které mi jsme minuli. I my pak máme důvod se tam ještě jednou vrátit.

• Jakým způsobem naše přednášky koncipujeme? Jednoduše. Připravujeme je jak pro veřejnost, pro školy, ale i pro firemní klientelu často na míru. To znamená, že buď zkombinujeme příbuzná témata nebo vytvoříme zcela originální přednášku. Vše závisí na dohodě a představě klienta. Dokonce je možné přednášku uskutečnit v anglickém jazyce. Na ceně se vždy domluvíme.

• Přednášky jsou v případě veřejných projekcí rozvržené přibližně na šedesát minut. V případě potřeby je možné přizpůsobit je i na hodinu a půl. Další čas věnujeme diskusi.

• Přednáška pro školy je připravená vždy na jednu vyučovací hodinu. Promítání se účastní buď jedna třída samostatně nebo je možné třídy spojit. Záleží vždy na možnostech a rozhodnutí školy, zda přednášku uspořádá v klasické učebně nebo třeba v tělocvičně. Cena pro jednoho žáka činí 90,- Kč. V jeden den jsem schopen uskutečnit dvě přednášky.

Podmínkou realizace přednášky je místnost, která umožní zatemnění oken. Uskutečnit je můžeme jak na promítací plátno, tak na interaktivní tabuli.

Výběr cestovatelských témat je široký. V současné době nabízíme více než dvacet pět destinací, které jsme se snažili podrobně poznat. Jednotlivé přednášky můžete objednávat buď prostřednictvím přihlašovacího formuláře nebo přímo na našich telefonních číslech či e-mailové adrese. Stačí si jen vybrat.

Malý ráj v srdci Polynésie, kde krabi dávají dobrou noc a sympatičtí Maorové dobré ráno. Patnáctka zdejších ostrovů má dohromady rozlohu sotva jako polovina Prahy a nežije na nich ani tolik lidí jako v třeba Klatovech, přesto se tu dají najít skutečné cestovatelské perly. A to doslova. Na ostrově Manihiki totiž fungují podmořské farmy na zdejší proslulé černé perly. Obyvatelé Cookových ostrovů mají pohotovou odpověď na všechno včetně nedělního zákazu pití alkoholu, se kterým přišla křesťanská církev. Prostě nechají ve starém sudu schovaném v pralese zkvasit všechno, co jim přijde pod ruku, v noci se u něj sesednou a pijí až do rána. Říkají tomu rituál tumunu a rádi u něj uvítají i návštěvníky z jiných krajů.

Samotné nedělní mše v podání „Cookanů“ připomínají spíš koncerty pod střechou kostela než kázání a jediné zdejší vězení na hlavním ostrově Rarotonga má plot vysoký asi tak do pasu nejurostlejšího z Maorů. Na tak pohodovém místě skoro překvapí, když člověk narazí na jeskyni plnou lidských kostí na ostrově Mangaia. Jsou však naštěstí dvě století staré a patří váženým předkům zdejších domorodců. Naproti tomu ostrov Atiu je zdejším ptačím rájem, kde žijí i endemičtí papoušci, které nepotkáte nikde jinde na světě. A kdeže dávají dobrou noc ti krabi? Přece na ostrově Aitutaki, kde jsou suchozemští krabi „tupa“ nespornými vládci zdejší přírody.

Hledáte recept na štěstí a už jste z toho celí ulítaní? Na Rodriguesu ho znají a nestojí majlant. Když sednete na letadlo, můžete si ho taky trochu uždíbnout. Tady nemají fronty, stres ani strkanice. Zato zachraňují obří želvy, obdivují mořské ptáky a loví chobotnice. A snad neustále se usmívají. Na ostrově dlouhém sotva dvacet kilometrů stejně nic neuteče a místní to dobře vědí. Když tu policista zvedne ruku, většinou jen mává autům na pozdrav. Životní tempo tu řídí pomalá pohoda, slunce a při lovu chobotnic ještě příliv s odlivem. Rodrigueští kreolové dokážou na svém tropickém ostrově dokonce i sáňkovat. Létání sto metrů nad zemí, podzemní výprava pod úroveň mořské hladiny nebo skok do čtyřicetimetrové hlubiny tu proto nepředstavuje žádný problém.

Rodriguesu se pro jeho odlehlost přezdívá popelka Maskarén, pro cestovatele vyhledávající autentickou atmosféru je to však víc než dobře. Ačkoli patří do jednoho státního útvaru s Mauriciem, dělí ho od ostrova oblíbeného u turistů šest set kilometrů mořské vody a zdánlivě také několik desetiletí časové propasti. Elektřinu sem přivedli až za druhé světové války, první auto otisklo do zdejších cest vzor svých pneumatik ještě o pár let později a hlavní městečko Port Mathurin má pořád svých asi deset uliček jako před sto lety, kdy je nakreslil anglický správce ostrova.  Rodriguesané si zkrátka dělají věci po svém – do klobás přidávají cukr, do korálové laguny chodí na lov chobotnic pěšky a spát chodí se slepicemi.

Ještě před dvěma staletími jedli lidské maso. Dnes patří mezi učebnicové příklady mezilidské tolerance. Domorodí Fidžijci. Na jejich ostrovech najdete skoro tolik náboženství, kolik jich napočítáte po celém světě. A také nádherné klenoty přírody včetně nejvzácnějších leguánů světa. Pojďte se podívat, jak se žije v tichomořském tropickém ráji. Fidžijci vypadají drsně a na jejich vzhledu jsou dodnes patrné evoluční trendy minulých staletí, které formovaly jejich postavu v souladu s pravidlem „kdo dřív a silněji praští nepřítele kyjem, ten přežije“. Není vůbec divu, že patří mezi nejlepší ragbisty světa a získali v tomto sportu i olympijské zlato. Povahu však mají jako rum ze zdejší cukrové třtiny – ačkoli se na jeho etiketě před symbolem procent skví číslo padesát osm, chutná překvapivě jemně.

Domorodci z ostrova Beqa dokonce umějí neuvěřitelnou věc. Procházejí se bosi po kamenech rozžhavených v ohni téměř doběla, aniž by se popálili. Prý to zvládnou díky kouzlu úhořího boha a také tabu, kvůli kterému se po dva týdny před obřadem nesmějí dotknout ženy. Západní vědci říkají, že to bude spíš díky popelu, který obaluje jejich chodidla a dobře tepelně izoluje. Ať tak či tak, účast na ohňové slavnosti je nezapomenutelným zážitkem. Aby vás domorodci uctili, podají vám misku svého rituálního nápoje kava. Ne, není to žádná káva a chutná to jako špinavá mýdlová voda. Po jejím požití však měknou svaly i povahy, což je při společenských sedáncích více než přínosné.

Evropská unie sahá dál, než si mnozí lidé myslí. Po vzoru vznešených královen se i Evropa zdobí náhrdelníkem tvořeným krásnými tropickými ostrovy. Jedním z těchto drahokamů je i francouzské souostroví Guadeloupe v Karibiku, které svým tvarem připomíná motýla s rozevřenými křídly. Může se pochlubit pralesem na svazích sopky i vápencovými rovinami – a díky tomu rovněž rozmanitou exotickou faunou. Zdejší dva hlavní ostrovy se jmenují Grande-Terre a Basse-Terre. Název prvního by se dal přeložit jako Velká země, je však o třetinu menší než jeho souputník s přeloženým názvem Nízká země. Navzdory tomu se právě zde vypíná nejvyšší hora celých Malých Antil, aktivní sopka Soufrière s výškou skoro patnáct set metrů.

Guadeloupe je zkrátka zemí paradoxů, kde si třeba mrtví bydlí lépe, než leckteří živí. Vidět je to krásně na hřbitově Morne-A-l’Eau, kde mají nebožtíci k dispozici často i dvoupatrové domky s balkony a krásným obložením z černobílých kachlíků. Asi, aby si mohli hezky posedět u sklenky rumu ze zdejších proslulých destilerií nebo šálku čokoládového nápoje z farmy, kde „hnědé zlato“ pěstují a vyrábějí tradičním způsobem. Chcete se cítit jako v pravěku? Naloďte se na katamarán a navštivte ostrovy všech svatých, tedy Les Saintes. Vládnou tu dvoumetroví leguáni, kteří jsou všude – v zahradě pevnosti Fort Napoléon i na plážích, které patří k nejkrásnějším na světě.

Kousek země, kde se barva lidské kůže vůbec neřeší, se tyčí z vod indického oceánu kousek od Madagaskaru. Tento tropický ráj, kde vedle sebe lidé žijí v naprosté harmonii a porozumění, je kupodivu součástí Evropské unie. Vítejte na sopečném ostrově jménem Réunion. Jeho šedesát kilometrů na délku a čtyřicet na šířku se nezdá zrovna moc, nabízí však skoro všechno, co si račte přát. Chcete aktivní sopku? Máte ji mít! Dokonce jednu z nejaktivnějších na světě a zároveň bezpečnou tak, že můžete pěšky dojít až na okraj jejího kráteru. Nebo nad ní přeletět v helikoptéře. Je libo místo kompletně bez aut a silnic? Pak zamiřte do propadlé kaldery zdejší druhé hory a vyhaslé sopky v jednom. Cirque de Mafate je údolím přesně pro vás.

Až budete kroužit zavěšení na několika lankách pod padákem paraglidu, budete mít přímo u nohou zdejší korálovou lagunu, rozeklaná sopečná údolí „ravines“ i svahy vyhaslé sopky. Měkčí přistání si navíc nemůžete ani přát – bude to přímo na pláži hned u laguny. A také u stavby, která vám z výšky bude určitě připomínat loď, která nějakým řízením osudu najela na zdejší bělostný písek. Ve skutečnosti je to téměř biblická Archa s velevzácným nákladem. Záchranná stanice Kélonia u městečka Saint-Leu pečuje hned o několik druhů ohrožených korábů moře s krunýřem. Může být ještě něco cennějšího? Vydejte se to zjistit na vanilkovou farmu. Jedna klasická „banánovka“ téhle delikatesy totiž po téměř dvouleté péče zdejších farmářů stojí asi jako nový Superb – tedy kolem čtyřiceti tisíc eur.

Krajina smaragdového ostrova je neuvěřitelně rozmanitá. Překvapí vás na každém kroku. Silnice na Madeiře jsou například tak prudké, že místní obyvatelé do hlavního města sjíždějí na dřevěných saních, které namísto po sněhu sviští po asfaltu. Během přednášky novináře a fotografa Michaela Fokta se projdete vavřínovými pralesy lemujícími stovky kilometrů zdejších zavlažovacích kanálů, takzvaných „levád“. Podíváte se také na suchý písečný ostrov Porto Santo či na ostrůvky s přiléhavým názvem Ilhas Desertas. Jejich název znamená Pusté ostrovy, přesto tam však najdete život. Ocitnete se v prázdnotě půl kilometru nad zemí, zjistíte proč vymírají madeirské krajkářky nebo poznáte muže, který vlastníma rukama vybudoval tropickou oázu uprostřed polopouště.

Madeira není jen ostrov samotný, ale také místní proslulé dezertní víno, které zraje na sluncem prohřátých půdách zdejších vinných domů. Až půjdete za místními pochoutkami do tržnice Mercado dos Labradores v hlavním městě Funchalu, pozdravte bronzového šviháka na piedestálu v parku u moře. Ano, právě zde se narodil jeden z nejlepších fotbalistů světa a místní jsou na svého Ronalda patřičně hrdí. V samotné tržnici určitě ochutnejte plody mučenky. Asi je budete znát pod jménem maracuja, nad rozmanitostí příchutí zdejších odrůd se vám však určitě zatočí hlava. Stánkaři vám dají ochutnat velmi ochotně a ani se nebudou zlobit, když si nakonec nic nekoupíte. Všimněte si také prapodivných černých ryb s vyceněnými zuby. Jsou to tkaničnice – místní specialita, kterou rybáři loví v noci a přes den vytahují své pestrobarevné čluny na břeh. Jeďte se na vlastní oči přesvědčit do přístavu Câmara de Lobos!

Okcitánie dala jméno kacířství, a tak není divu, že je přímo hříšně krásná. Zdejší přímořské vrchy dodnes korunují opevněné vesnice a hrady, kde se před osmi staletími proti křižáckým vojskům bránili kataři. Právě od nich název pro náboženské heretiky pochází. Jestli jste někdy hráli ikonickou deskovou hru Carcassonne, zbystřete. Nejkrásnější z katarských vesnic, která jí sloužila jako předobraz, stojí u řeky Aude v Okcitánii a je milionkrát krásnější než ta nejlepší hra na světě.

„Ach, Minervois,“ rozplývá se nad lahodným vínem Jean-Paul Belmondo ve filmu Neznámý v domě, kde si zahrál stárnoucího právníka a náruživého alkoholika v jedné osobě. Rudý jiskrný mok vzniká z hroznů rostoucích kolem další z katarských osad Minervy, není však zdaleka jediným kulinářským požehnáním okcitánských luhů a hájů. V jeskyních s příznivým mikroklimatem ve stejnojmenné obci zraje jeden z nejznámějších sýrů Roquefort a na pobřeží chovají ústřiční farmáři jedlé mlže té nejlepší kvality. Dát si je můžete přímo u moře ve farmářských chatkách (chalets) s úžasně lokální atmosférou a nízkými cenami. V porovnání s poněkud komerčním pojetím Azurového pobřeží jsou zdejší pláže, útesy i přímořské vesnice krásně přírodní a nespoutané. Osvěžující zážitek pro ty, kdo vědí!

Každá mince má dvě strany. Tou drsnější je v případě Okcitánie její vnitrozemí, kde se tyčí náhorní planina Aubrac. Její louky, na kterých se pase světlý aubracký skot, se ráno halí do mlhy i na sklonku léta a zdejší kamenné vesničky s neomítnutými domy mají přesně takovou barvu jako skaliska v okolí – uprostřed Aubracu jsou šedivé, zatímco v okolí vinařské oblasti xxxxxx krásně načervenalé. Není divu, že aubračtí pastevci potřebovali pro svou práci spolehlivého spojence, a proto stvořili zavírací nůž Laguiole. Vyrábí se tu ručně dodnes a jeho sláva daleko překročila okcitánské hranice. V cihlovém městě Albi se dozvíte, že obrazové reportáže ze života francouzských kurtizán vznikaly dávno před vynálezem fotografie, a v okcitánské metropoli si můžete vyzkoušet skutečný návratový modul rakety Sojuz. Pojďte si o tom všem poslechnout!

Být Mekkou turistů, to může být svého druhu prokletí – alespoň v očích nezávislých cestovatelů určitě. Pod svícnem však bývá největší tma a kousek od přeplněných pláží zase ty největší zajímavosti. Třeba míst, kde se volnou přírodou volně procházejí chameleoni, je v Evropě opravdu jako šafránu. Malebné ostrůvky Culatra a Armona kousek od algarvské metropole Fara k nim však naštěstí patří. Zkuste si tedy najít v keřích pitoreskní ještěry, kteří se dokážou dívat každým okem jinam a jazyk vystřelují s přesností profesionálních sniperů. My u nás okopáváme brambory či mrkev a farmáři z algarvských ostrovů zase – mušle. Ano, nedělám si legraci. Za odlivu, kdy se mořské mělčiny vynoří z vln, kypří půdu, aby mohli jejich mlži hezky dýchat. A až vyrostou do jedlé velikosti, ukuchtí vám je v jedné z hrstky ostrovních taveren.

Obyvatelé nejjižnějšího pobřeží Portugalska dokážou udělat pravé divy naprosto ze všeho. Třeba výtečnou pochoutku z napohled naprosto nejedlých vilejšů, za kterými vyrážejí do mořského příboje, nebo funkční dírkovou komoru ze starého vodojemu. Algarve však nejsou jen nekonečné pláže, malebná bílá městečka nebo nádherné skalní útesy u pobřeží, mezi které se dá vplout na malém člunu. Pohoří Monchique jen pár desítek kilometrů od moře nabízí k návštěvě a ochutnání třeba vesnici, kde bydlí snad víc čápů než lidí, skvělý algarvský med nebo portugalský národní poklad s názvem medronho. Destilát vyráběný z plodů stromu planiky je silný tak, že by porazil i starého slona – ochutnejte, a uvěříte.

Chcete mít svatý pokoj? Tak následujte hippies. Ti vždycky vědí, kde najít kout, kde pravidla našeho komerčního světa tak úplně neplatí. V thajské části Andamanského moře vedou jejich kroky k zelenému drahokamu jménem Ko Phayam, kde si staví příbytky z naplaveného dříví. Na tomhle ostrůvku auta nejezdí, protože by se na zdejší cesty stejně nevešla. Místní, pokud vůbec jezdí, tak na skútrech, a benzin do nich kupují ve starých PET-lahvích. Zato tu hnízdí krásní zoborožci a na kořeny mangrovníků vylézají lezci. A ne, nejsou to muži s lany a skobami, ale ryby, jež odvážně pronikají do suchého živlu a své ploutve používají jako čtvernožci nohy. Pokud by vám byl život hippies ještě moc spořádaný, vydejte se do vesnice lidí z etnika Moken. Dříve na svých člunech křižovali celou andamanskou oblast, takže se jim přezdívá mořští cikáni.

Ani na blízké pevnině to není o nic míň zajímavé. V národním parku Khao Sok žije v opičím chrámu hrstka mnichů v přátelském soužití s o dost početnější tlupou makaků jávských. Můžete se s nimi seznámit také, a když budete mít štěstí, třeba vám neukradnou krytku k objektivu nebo nějakou jinou cennost jako mně. Ve sloní rezervaci Seadise Retreat vzniká další zajímavá symbióza. Zdejší sloni nemusejí tahat turisty na hřbetech, zato lidé se o ně mohou celý den či půlden starat a pak je i vlastnoručně vykoupat v řece. Nádhera! A pokud byste ještě neměli kuriozit dost, zastavíme se cestou zpět do Bangkoku na trhu, přes který osmkrát denně za plného provozu projíždí vlak. Není divu, že se mu přezdívá trh bláznů!

Oblast odlehlých hor u hranic s Laosem v provincii Nan je plná rolníků, řemeslníků a dalších lidí, kteří mají neskutečně šikovné ruce. Podobně jsou na tom i sousední thajské provincie zasahující více na jih do vnitrozemí. Podíváme se jim všem pod ruce a zjistíme, zač je toho loket sklízet v tropickém vedru proslulou thajskou rýži, jak se z ní vyrábějí placky tenké jako pergamen, jak se ručně barví hedvábí nebo co všechno se dá vyřezat z teakového dřeva. Světové obchody zaplavuje gigantická modrá tsunami tvořená stamiliony kusů džínového oblečení, nenápadní Thajci z provincie Phrae na ni však mají svou vlastní odpověď. Pomocí přírodního indiga tu barví bavlněné látky namodro, aby z nich vytvořili velmi pohodlné oblečení Mo-hom.

Na své cestě navštívíme i dávné thajské královské město Shukothai, které prožívalo svůj zlatý věk před osmi staletími. Právě tehdy tu vznikl i zlatý unikát v podobě sedícího Buddhy, který váží celých pět tun. Postupem času se dostal až do dnešní thajské metropole Bangkoku, kde na něj na dvě staletí úplně zapomněli. No uznejte, pohodit pět tun zlata v rohu přístavního skladiště, to se může stát jenom tady. Dokonce i v samotném Bangkoku jsou tradičních zážitků doslova plné kotle. Ve spleti vodních kanálů staré čtvrti Thonburi se naučíme vařit thajské speciality a v bangkocké čínské čtvrti zase ochutnáme všemožné podivnosti pouliční kuchyně.

Nechte se „vyhnat“ na ostrov, kde si své vyhnanství docela užíval i jeden z největších a nejkontroverznějších mužů Evropy – sám císař Napoleon Bonaparte. Během necelého roku proměnil Elbu z chudého kousku země v prosperující „knížectví“ a místním, kteří mu v tom svou pílí vydatně pomáhali, za to dal do znaku tři zlaté včely. Když budete mít štěstí, můžete v červenci potkat ve zdejším hlavním městě Portoferraio slavného vojevůdce osobně. Vylodí se tu stejně jako v roce 1814. Když jsme u toho byli my, kryla mu záda dřevěná pirátská loď – obsazená českými korzáry! Jak to? Dozvíte se to na přednášce novináře a fotografa Michaela Fokta.

Napoleon kromě jiného „rozjel“ na ostrově těžbu železné rudy a poblíž vyvýšené osady Capoliveri se můžete vydat pod zem po stopách horníků – a možná si vlastníma rukama narubat trochu zlata. Bude sice drobátko kočičí, ale i takové krystaly pyritu se stanou skvělým suvenýrem a upomínkou na ostrov, který z výšky připomíná rybu plující v Tyrhénském moři. Abyste se jako ryba ve vodě cítili i vy, zkuste ochutnat třeba zdejší víno zrající v pravých amforách nebo vyjet na nejvyšší horu Monte Capane lanovkou, jejíž kabinky připomínají žluté klece na papoušky. Shora však budete mít celou Elbu u nohou – co víc byste si také mohli přát. A protože Toskánské souostroví není jen Elba, vypravíme se i na ostrovy, kde trpěli političtí vězni i mafiánští bossové a kde jsou dnes přírodní rezervace či malebné pozůstatky dřívějších opevněných osad.

Jsou po slonech největšími koráby souše, přesto je můžeme spočítat na prstech obou rukou. Nosorožci tuponosí severní. Jediná naděje na přežití nejohroženějších savců světa se dnes upíná na keňskou rezervaci Ol Pejeta. Dva páry obrů sem přicestovaly z překvapivého místa – z České republiky. Dohromady představují osm tun příspěvku k ochraně africké přírody. Dnes už keňskou savanu spásají jen dvě samice Nájin a Fatu, takže se celá naděje přežití poddruhu smrskla na jejich umělé oplodnění. Podíváme se, jak daleko jsou vědci s tímhle oříškem, a pak pro odlehčení navštívíme jezero Baringo, které je domovem stovek druhů ptáků.

Šimpanzi sice ve volné přírodě Keni nežijí, v záchranné stanici Sweetwaters však našli přímo ráj na zemi. A že ho potřebují! Příběhy některých z nich jsou snad ještě horší než africké hrůzy z dob otrokářství. Prožili třeba půl života zavření v těsné kleci zavěšené nad vchodem autoservisu nebo s těžkým desetikilovým řetězem kolem krku. Na zdejších ostrůvcích vytvořili tito sirotci dvě tlupy a své spory mezi sebou řeší dočista jako lidé – vřeští na sebe přes vodu a házejí po sobě kamením. Se svými chlupatými bratry toho však máme společného ještě mnohem víc – přijďte si poslechnout mé povídání a uvidíte!

Dobrodošli… Do Chorvatska míří každý rok skoro milion Čechů. Vypadá to, že co o zemi roztažené podél pobřeží Jadranu nevíme, ani za vědění nestojí. Chyba lávky! Věděli jste třeba, že v deltě řeky Neretvy si nejsou žáby jisté životem? Ačkoli se do žabožroutů nadává spíš Francouzům, obyvatelé obcí kolem Metkoviće s chutí ostošest hází do hrnců nachytané skokany a připravují z nich paprikovou polévku brodet i grilované pochoutky. Když přitom uloví i úhoře, nechají je hezky vyprázdnit – ve starých bubnech z automatických praček. To pak jejich masíčko teprve chutná!

Podíváme se nejen, jak chutnají žáby nebo proslulé ústřice ze Stonu, ale také, jak chutná osamělý život strážců chorvatských majáků. Takovou robinzonádu si navíc může střihnout každý, kdo o to má zájem. Majáky jsou totiž k pronájmu. Brač, Hvar nebo Krk? Ale kdeže… Vypravíme se na malé ostrůvky, kde je turistů jako šafránu. Zato tam přežívají unikátní řemesla, jako je broušení mořských korálů, lovení mořských hub či pěstování téměř zapomenutých vinných odrůd. A kde že víno na nejvzdálenějším chorvatském obydleném ostrově nechávají zrát? Přece ve vojenských bunkrech. Tak třikrát hurá chorvatské verzi dolce vita – ale pomalo, pomalo. Tohle slovo je imperativem všech Chorvatů odkojených Jadranem.

Obrovský kus země mezi Lisabonem a turisticky známou oblastí Algarve sice tvoří asi tak třetinu celého Portugalska, většina lidí o ní však neví, ani co by se za nehet vešlo. Na všechny zajímavosti, které zde čekají, by přitom nestačil ani povoz tažený párem volů. Ve zdejší krajině porostlé korkovými duby se skrývá třeba pravěký kruh obrovských balvanů, kde vládně atmosféra podobná slavnějšímu Stonehenge, nebo v UNESCO zapsané město Évora s kostnicí, kterou zdobí kosti asi tak pěti tisíc nebožtíků.

Samotné pěstování korkových dubů a sklizeň korku je věda sama pro sebe. Věděli jste třeba, že nová vrstva korku naroste na stromě až po více než deseti letech od poslední sklizně? Nebo to, že je krajina korkových dubů zvaná montado jedním z nejbohatších ekosystémů Portugalska? I ve zdejším prosluněném počasí se nad ní však vznáší zlověstný mrak. Jmenuje se plastové nebo šroubovací uzávěry lahví. Kde není odbyt na zátky, tam není vůle starat se o korkové sady. Proto lidé, pijte víno zašpuntované korkem!

A nejlépe to portugalské. Je-li červené, bude i za lidovou cenu kolem tří či čtyř eur překvapivě bohaté na chuť i životabudič s chemickým názvem etanol. Chcete-li něco lehčího, sáhněte po svěžím vínu vinho verde, kterého budete muset vypít litr, abyste poznali, že jste něco pili. Název celého regionu je odvozený od jména řeky Tejo, která tvoří jeho severní hranici. Právě v jejím ústí čeká asi nejroztomilejší zajímavost vůbec. Celá skupina delfínů, která odtud neodplouvá, protože má ve zdejších bohatých vodách pořád spoustu ryb.

Libanon je zvláštní zemí s ještě osobitějšími životními zvyky místních obyvatel. Po událostech z posledních třiceti let tomu snad ani nemůže být jinak. Libanonci mají za sebou občanskou válku i poválečné snahy o obnovu, které čas od času přeruší nějaký ten náhlý zvrat událostí. Obyvatelé dřívějšího Švýcarska východu si zkrátka zvykli na to, že si s nimi život tak trochu zahrává. A začali mu oplácet stejnou mincí – hrají si se životem. Hlavní město Bejrút se v noci mění v jednu velkou párty pod širým nebem, kde se mezi sebou mísí vyznavači Krista i Alláha v překvapivě rovnocenném poměru.

O kousek dál na sever v Byblosu vládne docela jiná atmosféra. Město obývané nepřetržitě déle než osm tisíc let má nově zrekonstruovanou obchodní uličku, kde mezi jinými lákadly čeká i jedna unikátní výloha. Je plná kamení, ale ne jen tak ledajakého. Vlastník obchůdku Pierre Abi-Saad je blázen do zkamenělin, které chodí hledat do hor za městem. Nejcennější kousky, třeba třímetrového žraloka nebo rybu, která zrovna spolkla menší rybku, ale neprodá. Jen je ukazuje všem, kdo mají zájem.

Kdo však chce najít největší kámen opracovaný lidskou rukou na světě, musí se vypravit do úrodného údolí Bikáa k městu Baalbek. Monolit vysoký přes čtyři metry vyhrabal voják ve výslužbě vlastníma rukama z haldy odpadků. Původně měl kámen sloužit na výstavbu nedalekého starořímského města, které je dodnes nádherně zachovalé včetně tři sta metrů dlouhého Jupiterova chrámu. A kdo chce poznat „syrový“ Libanon, měl by vyrazit do Tripolisu. Prý právě zde vynalezli lidé mýdlo a zdejší mydláři dodnes vyrábějí pěnivou hmotu ručně. Zdejší „souk“ neboli obchodní ulička dýchá pravou arabskou atmosféru – tedy když tu zrovna nejsou v plném proudu potyčky mezi Araby a křesťany. Tohle vyléčí snad jen nedělní posezení u řeky lásky Nahr Damour.

Jestli máte rádi umění, sbalte kufry a jeďte do Francie. Země galského kohouta je přímo ztělesněním kultury a sladkého života. Podíváme se, po kterém městě chodí dvanáctimetrový slon, kde malovali svá plátna staří mistři a ve ketrých bažinách se skrývají pravěké menhiry. A víte, že jsou šneci po burgundsku opravdu výteční? Podtvrdí vám to osobně šnečí farmář z oblasti, kde se rodí pravé šampaňské víno.

Vychutnáme si „postprohibiční“ znovuzrození legendy přezdívané „zelená víla“ a dozvíme se, že český rituál zapalování absinthu nemá s tradičním pitím tohoto zrádného alkoholu nic společného. Zjistíme, že Bordeaux zdaleka není jen víno nebo pokoříme nejvyšší písečnou dunu v Evropě a návdavkem se nad ní ještě proletíme v letadle. A co jsou ty podivné konstrukce, které jsou z výšky několika set metrů vidět ve vodách Arcachonského zálivu? Přece kovové konstrukce, na kterých ústřiční farmáři pěstují místní delikatesu číslo jedna. Strávíme s nimi celý den, abychom zjistili, proč je od toho tak strašně bolí záda. Na závěr poodhalíme několik tajemství francouzského Baskicka neboli Euskadi, jak místní své domovině říkají jazykem, který nemá mezi těmi evropskými obdoby.

Ze severu na jih, to se prostě neochodí. Obzvláště na samém západě Evropy, ve vlasti španělských grandů. Zelené lesy na severu, odkud kdysi Španělé zahájili osvobození z rukou Maurů, připomínají přívětivé klima střední Evropy. Cestou dolů ke středomořským břehům můžete poznat žhavý španělský temperament i zvyky země, odkud na svou památnou plavbu vyrazil i sám Kryštof Kolumbus.

Ruce vzhůru! V jediné skutečné evropské poušti Tabernas v provincii Almería většinou lekají návštěvníky místní přestrojení za kovboje, protože se ve westernových městečkách „divokého západu na východě“ kdysi točily spaghetti westerny a dnes slouží kulisy jako vítaná atrakce. Nás tu však dost výážně vyděsila voda a doslova nás z pouště vyhnala. Když totiž v horách zaprší a mokrý živel doteče až sem, může snadno vytvořit i dva metry vysokou přívalovou vlnu. V provincii Huelva ležící až za Gibraltarem se zase zúčastníme jedinečné slavnosti vyhánění klisen Saca de las Yeguas, při které pádí polodivocí koně ulicemi zdejších sluncem prohřátých městeček.

Řecko je zemí nesčetných ostrovů. Kolik jich však přesně je, nevíme.  Velcí optimisté tvrdí, že byste jich ve vodách Jónského a Egejského moře napočítali dohromady na tři tisíce. V takovém případě by ale byla řada z nich nad hladinou jen při odlivu.  Lidé žijí na sto sedmdesáti z nich, a ačkoli jsou součástí jednoho státu, nejsou ani dva řecké ostrovy stejné. Každý má jinou atmosféru a své tradice, které jsou stále všudypřítomné. Poznáte-li je, připadáte si jako na cestě do minulosti.

Podíváme se na místa, kde se pěstuje pryskyřice, kvůli které se opevňovaly celé vesnice. Masticha z ostrova Chíos bývala cenná stejně jako myrha či kadidlo a místní dívky ji prý používaly i při svádění námořníků. Na ostrově Samos mají nejen kostelíky celé postavené v jeskyních a snad každý úhel pravý, protože se tu narodil sám Pythagoras, ale také nefalšované chameleony ve volné přírodě. Sám jsem jich čistě pro vás několik našel a nafotil, takže si můžeme popovídat o jejich úžasném životě. Máte rádi letadla? Tak honem na ostrov Skiathos. Velké stroje vám tu budou přistávat jen pár metrů nad hlavou. A když nebudou hučet jejich motory, bude celý ostrov vibrovat v rytmu skupiny ABBA. Právě zde se totiž natáčel muzikál Mamma Mia! A na sousedním ostrůvku Skopelos opravdu stojí na útesu skutečný kostelík „Mamma Mia church“. Nakonec se podíváme na posvátnou půdo mnišského státu Athos, kam se opravdu jen tak někdo nedostane. Ale komu se to podaří, ten se rázem octne uprostřed středověku.

Věčné, nádherné i krvavé. Nejtvrdší na světě, a přesto obměkčily nejedno srdce. Mnohá srdce kvůli nim však přestala bít. Provázejí lidstvo od počátku jeho historie. Kamkoli se dostanou, vyvolávají silné a rozporuplné pocity. Diamanty. Nejkvalitnější z diamantů jsou dokonale průhledné, přesto skrývají nejedno tajemství. Třeba posuzování jejich kvality i broušení surových drahokamů je učiněná věda.

Kde jinde tomu všemu přijít na kloub, než v tajemných diamantových brusírnách belgických Antverp či za zdmi zdejší diamantové burzy, kam se běžně smějí podívat jen vyvolení? Vydáme se do spletitých uliček zdejší židovské čtvrti, která je s „kamínkovým byznysem“ úzce spjatá, a zjistíme, jak jednoduché je udržet mezi obchodníky s diamanty poctivost. A když už budeme na belgické půdě, podíváme se na jiné zdejší „drahokamy“ – středověká městečka nebo věhlasné drobnosti, jež mají v porovnání s diamanty krátkou dobu trvanlivosti, tedy belgické pralinky.

Čokoláda. Leckdo by šel světa kraj, jen aby ochutnal pár výtečných pralinek nebo nápoj původně vyhrazený jen vyvoleným. My jsme to vzali trochu z jiného konce. Rozhodli jsme se sledovat čokoládu přes půl zeměkoule od místa jejího původu až na pulty evropských obchodů. Naše putování začneme na kouzelném karibském souostroví Guadeloupe, kde pořád ještě pěstují kakaovníky tradičním způsobem a čokoládu z nich vyrábějí hezky postaru kvašením kakaových bobů na sluníčku pod vrstvou banánových listů. Po větvích stromů v plantáži tam pobíhají roztomilí leguánci, kteří se podobně jako gekoni udrží i na hladkém skle, a kolem stromů pobíhají neméně roztomilí kreolové.

V Evropě snad nemůžeme s nákladem bobů přistát jinde než v antverpském přístavu, který je bránou do království belgických pralinek. Malé čokoládové skvosty v sobě skrývají mnohem víc tajemství, než se na první pohled zdá. Podle molekulárního párování chutí se do nich prý hodí například ústřice a podle výstředních gurmánů zase japonský křen wasabi nebo xxxxx. Svou cestu zakončíme ve středověkých Bruggách protkaných vodními kanály, kde se setkáme s pravým novátorem řemesla chocolaierů. Dominique Persoone je skutečnou personou svého oboru a vynalezl třeba pralinky, které v puse svítí nebo pochoutky, po kterých se každý snadno zamiluje. A pozor – skutečně fungují, takže si dejte velký pozor, s kým budete mlsat!

Náramky, hodinky, kabelky. Italští výrobci jsou prostě mistry módních trendů. Jedním z míst, kde to pocítíte  na vlastní kůži, je malý kousek skály v Neapolském zálivu známý pod jménem ostrov Capri. Právě tady však zároveň zjistíte, jak strašně malicherné podobné věci vlastně jsou. Obzvlášť, když v „oáze luxusu“ najednou uvíznete bez ubytování i dalších plánů. O to více se začnete těšit na objevování dalších malých a mnohem rázovitějších ostrůvků rozesetých pod úpatím majestátní sopky Vesuv.

Celý Neapolský záliv připomíná obrovský papiňák, na kterém jako gigantická, momentálně ucpaná pojistka trůní majestátní kužel Vesuvu. Zato na pevninském pobřeží dští svou síru Solfatara, která propůjčila své jméno všem sirným sopkám světa, a na ostrově Ischia se dají vařit vajíčka přímo v moři. Pestré pastelové fasády přístavu Marina Corricella na ostrově Procida v letním slunci přímo září – to, aby rybáři při návratu z moře už zdálky viděli svůj domov. Kdo chce vyzkoušet absolutní odstřižení od ruchu všedních dní, může navštívit odlehlé ostrůvky Ponza a Ventotene. V minulosti tu umírali nepohodlní členové starořímských císařských rodin či političtí vězni, dnes by leckdo položil život za zdejší klid. Cože? Chcete radši trochu ruchu? Stačí požádat Krista. Italové a víra jedno jest, což je vidět na každé náboženské slavnosti – a my se o tom přesvědčíme na hornaté Ischii.

V místech, kudy se před několika lety prohnala ničivá vlna tsunami, dnes proudí nový život. Rybáři vysedávají na svých kůlech uprostřed moře, po mangrovové laguně řeky Maduganga opět plují lodě s dřevěnými vahadly a po silnicích se prohání barevná řeka tuk-tuků. Lidé hledají svou cestu k přírodě, která je obklopuje. Podíváme se, co se vyrábí ze sloního trusu, jak fungují rybí doktoři nebo proč je sběr čaje krvavou dřinou. Zjistíme,jak se zpracovávají srílanské drahokamy nebo co znamenají místní proslavené masky. Vítejte na přednášce. Nebo-li jazykem místních: ayubowan! 

Sloni to ve volné přírodě nemají vůbec lehké. Pro Šrí Lanku to platí dvojnásob. Je proto velké štěstí, že tu funguje sloní záchranná stanice Pinnawala. Mají tu skoro stovku slonů včetně uměle odchovávaných mláďat, takže je vždycky na co koukat. Mezi chobotnatci a lidmi se tu dokonce vyvinul zvláštní druh symbiózy. Ti druzí se naučili ručně vyrábět papír z trusu těch prvních – a my se bez jediné stopy zápachu podíváme, jak jim to jde. Slonem byl možná během svého života i samotný Buddha – alespoň strohá logika to naznačuje. V bývalém hlavním městě Cejlonu jménem Kandy stojí chrám Buddhova zubu, kde mniši s nebývalou vervou obětují bohům jídlo i písně. Ten zub je však prý vyrobený ze slonoviny – ať si to tedy každý přebere sám.

Na gigantickém tržišti ve spleti uliček čtvrti Pettah v hlavním městě Colombu naopak všichni s nadšením přebírají haldy všemožného zboží – a že to jsou někdy podařené poklady! Do hal se zeleninou se občas přijdou občerstvit krávy zebu, které jsou mezi zdejšími hinduisty posvátné. Na jihu Šrí Lanky pořád ještě posedávají rybáři na kůlech zaražených v mělké vodě do mořského dna, aby svým pohybem nepoplašili lovené ryby. Šrí Lance se přezdívá země čaje, místní však s nadšením žvýkají zcela jiné zelené listy. Říkají jim betel a ve skutečnosti se jedná o jednu z nejužívanějších drog světa. Červenou pusu od ní mají řezbáři tradičních masek i brusiči polodrahokamů z pevnosti v Galle. Podíváme se jim pod ruce, a jestli jste zvědaví na to, co s člověkem betel udělá, prozradím vám to.

Římané nebo papeži? Ve sluncem zalité krajině francouzské Provence se nebudete muset rozhodovat. Za pár dní stihnete obdivovat díla obou zcela odlišných kultur, jejichž představitelé tu v různých dobách založili své metropole: Avignon a Arles. Obzvláště ti druzí z nich si pobyt kousek od francouzského moře dokázali stylově zpříjemnit. Michal Tučný dávno přišel na to, že „když si báječnou ženskou vezme báječnej chlap, celý den jen tak sedí a popíjejí Châteauneuf-du-Pape“. Jméno jedné z nejvyhlášenějších vinařských oblastí Francie znamená „nový papežský zámeček“ a jeho ruiny kousek od Avignonu můžete vidět i dnes – ovšem se sklenkou jiskrného moku v ruce.

V nádherné krajině, jež tvoří národní park Camargue, můžete potkat stáda zdejších typických bílých koní nebo elegantně růžových plameňáků. Během přednášky novináře a fotografa Michaela Fokta se však dozvíte mnohem víc. Zjistíte, proč jsou během býčích zápasů v camargueském stylu ohroženějším druhem lidé než býci, kteří své zápasy bez problémů přežívají. Poznáte kraj, kde si geniální malíř Vincent van Gogh uřízl ucho, a navštívíte divadlo, do kterého se kdysi vešlo celé město i s kostelem a náměstím. Korunu všemu nasadí třicet tisíc Romů, kteří v neuvěřitelně barvitém procesí vynesou rovnou do moře svou svatou Černou Madonu.

Zdař bůh, Salam Alejkum, Šalom. Všechny tyto pozdravy běžně zaslechnete za zdmi starého Jeruzaléma. Jak spolu ve svaté zemi vycházejí příznivci všech tří největších monoteistických náboženství na světě? Jakou zemí je vlastně Izrael a které zdejší město je pravým protipólem Jeruzaléma? Kde visí na zdi Masaryk a jak dlouho vydržíte v Mrtvém moři? To všechno se dozvíte na přednášce Michaela Fokta. Navíc se ještě podíváme i do země cedrů, Libanonu, který s Izraelem sice sousedí, věci tu však plynou trochu jinak.

Po návštěvě svatých míst poznáme naprosto jinou tvář Izraele. Do moderní metropole Tel Avivu se stahují ti, kdo spíš než Hospodina vyznávají hospodu. Zdejší noční kluby duní až do rána a v některých z nich pro znalé ne až tak překvapivě narazíte i na české stopy. Společenský život v podobě záplavy kavárenských a restauračních stolků se rozlézá na každém volném plácku a mají tu dokonce celou čtvrť posprejovanou od základů po střechy pestrou mozaikou graffiti, kam se chodí s oblibou procházet místní i návštěvníci města. A komu by přece jen chyběl závan dávných věků, může vyrazit do starého přístavu Jaffa, odkud prý vyplul Jonáš, než skončil ve velrybím břiše. Zdejší bleší trh v arabském stylu je zážitkem, na který se jen tak nezapomíná.

Korsika je ostrovem nekonečné rozmanitosti. Rudé útesy jako odněkud z Marsu střídají karibsky blankytné pláže. Jedna z nejlepších adres k bydlení tu balancuje na hraně útesu tak jižansky nonšalantním způsobem, že to vypadá, že ji příští vlna Tyrhénského moře smete do říše mořských sasanek a kaniců. Ale proč se bát – na Korsice někdy mrtví bydlí skoro líp než živí. Mají své vlastní ulice, náměstí a celé domy. Živí tu však rozhodně lépe jedí a zdejší víno, mořské plody nebo klobása frigatellu z masa a také vnitřností polodivokých prasat patří mezi vyhlášené delikatesy.

Hornaté vnitrozemí ostrova je ošlehané větrem stejně jako bývalé hlavní město Corte, odkud kdysi vyvěral houževnatý odpor Korsičanů proti francouzským vládcům. Při pohledu na zdejší zdi, ve kterých jsou dodnes zasekané kulky z dávného obléhání korsických vzbouřenců, člověk snadnou uvěří, že slova jako vendeta a omerta dodnes patří do běžného slovníku mnoha místních. Jak se ale říká, o peníze jde až v první řadě, takže dnes většina Korsičanů francouzské dotace na to či ono spíše vítá. Na přednášce cestujícího fotografa a novináře Michaela Fokta zjistíte, proč Korsičané střílejí na silniční ukazatele, kde postavili kostel natruc dobyvatelům nebo proč tu nemají rádi Napoleona, i když suvenýry a portrétem slavného korsického rodáka zaplavují celé centrum hlavního města Ajaccia.