Tetování na posvátná těla, znovuzrození domorodých zvyků a vojenská taktika proměněná v kratochvíli. Taky vypadá tchajwanský dnešek, ve kterém se původním obyvatelům ostrova blýská na lepší časy.
Umění zažrané pod kůží
Malou místností v ulici Rahoe v tchajpejské čtvrti Songshan se rozléhá tiché bzučení. Sedmnáctiletý Huang Yu-chen usazený v polohovacím křesle mužně trpí a se ztuhlou tváří sleduje, jak na jeho levém lýtku vyskakují drobné kapičky krve. Tetovací strojek klouže po kůži a mistr tatér Tsai Ho-yuan se stoprocentně soustředí na své dílo. Právě vytváří na Yu-chenově noze portrét jedné ze čtyř nejkrásnějších dívek dávných čínských dějin. Bolestivé dostaveníčko s kráskou přitom není ani první, ani poslední.
„Už jsem tu byl osmkrát a ještě nejmíň dvakrát se budu muset vrátit,“ svěřuje se Yu-chen ve chvíli, kdy si tatér dává pauzu a otírá skoro hotový obraz papírovým kapesníčkem. „Celkem bude tetování trvat skoro třicet hodin a zaplatím za ně dva tisíce amerických dolarů.“ Rodiče mu pořízení obrazu pod kůží sice schválili, musí si na něj však vydělat sám. „Po večerech pracuji v malé restauraci za rohem,“ ukazuje mladík.
Příležitostí k přivýdělku je kolem víc než dost, protože se celá ulice Rahoe po setmění promění v jeden velký noční trh. Je libo vařené kuřecí pařátky, pečené býčí žlázy nebo grilované mořské plže velké jako dětská pěst? Pak jste na správné adrese. Všude to syčí, kouří a bublá. Je přitom jedno, jestli člověk zakotví u pouličních stánků nebo v některé z malých restaurací, jež se rozlézají i do bočních uliček. Za pár tchajwanských dolarů se tu každý snadno nacpe k prasknutí.
„V současné době zažívá tetování na Tchaj-wanu skutečný boom,“ pochvaluje si Tsai Ho-yuan po klientově odchodu. „Můžete si vybrat západní, japonský nebo dokonce domorodý styl,“ vypočítává. Takový trend je však záležitostí poslední doby. V čínské kultuře, která je na Tchaj-wanu tradičně silná, bylo tetování spojované s trestáním zločinců a poškozováním těla. To je podle konfuciánské nauky darem předků, který se nesmí hyzdit. A Japonci, kteří na Tchaj-wanu vládli před druhou světovou válkou, místním domorodým kmenům tetování dokonce zakazovali úplně. „Bylo to ale hlavně proto, že podmínkou pro potetování bylo, aby mladík přinesl do vesnice hlavu zabitého nepřítele,“ vysvětluje Tsai Ho-yuan.
Drsná cesta do nebes
Domorodé kmeny skupiny Atayal, jejichž muži kdysi bývali „lovci hlav“, sídlí vysoko v tchajwanských horách. Cesta do jejich domoviny z východního pobřeží ostrova snad ani nemůže začít stylověji. Silnice číslo osm, které nikdo neřekne jinak než „Central Cross-Island Highway“, se tu protahuje úzkými a desítky metrů hlubokými mramorovými soutěskami národního parku Taroko, jež do místních skal vyhloubila řeka Liwu.
Pro cestu, po které místy projede sotva jedno auto naráz, je však výraz „highway“ poněkud eufemistický. Ostatně na jaké jiné „dálnici“ světa platí po většinu její délky rychlostní omezení na třicet kilometrů za hodinu? Silnice se kroutí vzhůru po strmých útesech jako rozzlobený had a leckdy se po mnoha minutách stoupání octnete skoro přesně na místě, odkud jste vyjeli – jen o nějaké tři stovky metrů výše.
„Šoféři, kteří tudy jezdí pravidelně, si vzájemně volají, aby se upozornili na jakékoli další auto na cestě. Pokud by to náhodou byl náklaďák nebo autobus, mohlo by to v určitých úsecích zašpuntovat dopravu na celé hodiny,“ vysvětluje řidič naší dodávky. V tchajwanských horách navíc nejsou žádnou zvláštností zemětřesení nebo sesuvy půdy po silných tropických deštích. Vždycky se proto vyplatí zjistit si, jestli je silnice zrovna průjezdná.
Ačkoli někteří cestovatelé řadí tchajwanskou „osmičku“ mezi nezrádnější silnice světa, téměř letecké výhledy dolů do údolí jsou prostě úchvatné. Teprve, když ji člověk projede, pochopí, jak gigantickým dílem stavitelství ve skutečnosti je. A také to, že si více než dvě stovky vojenských veteránů, kteří při výstavbě silnice přišli o život, zaslouží důstojný památník. A skutečně ho mají. Svatyně Changchun stojí na začátku silnice v národním parku Taroko nad vodopádem, který nikdy nevysychá. Právě podle něj získala přezdívku „Svatyně věčného pramene“. Cesta k ní vede tunely vytesanými do rostlé skály, a kdo ji navštíví, možná bude mít při zdolávání silnice větší štěstí.
Kmeny povstávají
„Kdybych neměla na tváři tetování, nikdy bych se nemohla vdát. Taky muselo být vidět, že jsem členkou kmene Atayal,“ vzpomíná pro deník Los Angeles Times na společenské poměry původních obyvatel Tchaj-wanu před osmdesáti lety paní Ke Ju-lan z oblasti Miaoli. „Bolelo to tak moc, že mi otekl celý obličej,“ dodává. Dnes je jí pětadevadesát let je jednou z pouhých dvou žen s tradičním obličejovým tetováním, které na Tchaj-wanu stále žijí.
Ženy dostávaly tetování, když zvládly tkaní látek na stavu, a muži za lovecké a válečnické schopnosti. Tehdy se tetovalo trny z rostlin nebo jehlami přivázanými na bambusovou třísku, do které se při práci klepalo rukojetí nože. Barvivo si tatéři vyráběli smícháním spálených stébel prosa se sazemi ze spodku hrnců. Obličejové tetování vznikalo až deset hodin a kůže se pak hojila klidně i měsíc, o hygieně během celého procesu ani nemluvě.
Dějiny domorodého tetování na Tchaj-wanu sahají možná až patnáct set let do minulosti a v poslední době se málem zapomenuté umění pozvolna vrací na výsluní. Před deseti lety si nechala – samozřejmě moderními metodami – vytetovat tradiční vzory na obličej paní Shayun Foudu. „Jsem na to velmi hrdá. Je to tradice našeho kmene,“ řekla k tomu pro list Taipei Times.
Cosi jako národní obrození domorodých kultur je přitom patrné po celém Tchaj-wanu. Japonci považovali domorodce za divochy a poválečný Čankajškův režim na ně nehleděl o moc lépe. „Dnes nám dává vláda finanční příspěvky na vzkříšení původních zvyků a jazyka,“ potvrdil mi provozovatel domorodé restaurace pan Mao z kmene Thao, který sídlí v okolí Sun Moon Lake (Jezera Měsíce a Slunce). Domorodci, kteří dříve museli svůj původ skrývat, se díky tomu houfně ozývají a dnes je na Tchaj-wanu oficiálně uznaných hned čtrnáct původních kmenů.
Snad nikde to není vidět líp než ve městečku Ita Thao na břehu jezera. Slunce se pomalu sklání nad obzor a krámky ve zdejších dvou obchodních uličkách rozsvěcují světla v naději na nějakou tu večerní tržbu. „Krokodýlí zub na krku ti dodá sílu,“ přesvědčuje mě jeden z prodavačů. Zub je pravý, zpracování vypadá lákavě, ale cenovka tří tisíc tchajwanských dolarů (asi dva tisíce korun) už méně. Domorodci si svou kulturu zjevně cení vysoko. Ručně tkané oděvy, nejrůznější ozdoby z kostí či mušlí a místní dřevořezby se mísí s turistickými cetkami v jeden pestrobarevný celek – ostatně stejně jako kultura původních obyvatel se zvyky většinových Tchajwanců.
Přání k výšinám
Poslat svá nejniternější přání rovnou k bohům na nebesích za pouhé dvě stovky tchajwanských dolarů – no nekupte to! Podél jednokolejné železniční trati v malém, původně hornickém městečku Pingxi na severu Tchaj-wanu takových vzkazů denně létají k obloze stovky. Jejich odesílatelé bezstarostně pobíhají po kolejích a vůbec jim nevadí, že se čas od času ozve hlasité zatroubení a ohnivý oř si prořízne cestu přímo prostředkem vzrušeného davu.
„Pouštění lampionů štěstí je dovoleno jenom tady a nikde jinde na Tchaj-wanu,“ vysvětluje jeden z jejich prodejců pan Chu, který svůj podnik provozuje už dvacet let. „Hory nedovolí, aby se rozlétly moc daleko a způsobovaly požáry,“ dodává. Při pouštění lampionů tak mají štěstí vlastně všichni. Návštěvníci proto, že je nepřejede vlak, místní prodavači, že mají plné pokladny a obyvatelé okolních kopců můžou děkovat vlhkým tropickým lesům, že jim domov neshoří na troud.
Venkované však mají ještě jeden důvod k radosti. „Místní sbírají po okolí použité lampiony, abychom se v nich za chvilku neutopili. V obchodě je pak můžou vyměnit za předměty denní potřeby – třeba toaletní papír nebo prostředky na mytí,“ popisuje pan Chu lidský recyklační dopravník placený vládou. Pro obyvatele znamená další přilepšení k hubenému rozpočtu a pro všechny kolem čisté prostředí.
Stejně jako jindy stoupá i dnes k nebi jeden lampion za druhým, takže se zítra budou mít lidé rozhodně čím utřít. Svíčky uvnitř stravují sojový olej a svým mihotáním vytvářejí jakousi obyčejně posvátnou atmosféru. Různé barvy lampionů mají svůj skrytý význam od přání zbohatnout po modlitbu za šťastné manželství, a aby měli lidé jistotu, že to bohové pochopí správně, píší na ně další přání čínskými kaligrafickými štětci.
Původ oblíbené tchajwanské tradice však zdaleka tak mírumilovný není. „Pouštění lampionů prý zavedl v období tří říši čínský státník a stratég Ču-ke Liang, aby jimi předával vojenské signály. Jejich tvar prý připomíná jeho účes,“ směje se pan Chu. Později je venkované v okolí Pingxi vypouštěli, aby dali znát svým rodinám, že přežili nájezdy nepřátel či lupičů. Dnes jde už jen o kratochvíli, která vrcholí při oslavách čínského nového roku vypuštěním tisíců světel za jedinou noc.
Tchajwanské tatérské kuriozity
- Brit jménem Paul, který žil deset let na Tchaj-wanu, si v roce 2017 nechal v opilosti vytetovat na čelo čínskými znaky „Tchaj-wan“ a na bradu tchajwanskou nezávislou vlajku.
- O rok později ho v Kambodži surově zbila skupina deseti Číňanů, když odmítl uznat, že Tchaj-wan patří Číně. Paulovi vypadly dva zuby a dodnes nemůže správně zavřít pusu.
- Novou módou se na Tchaj-wanu stává takzvané hair-tattoo. Není to skutečné tetování, ale dočasné obrazy vystříhané z vlasů na hlavě. Jeden mladík si nechal na týlu vytvořit amerického prezidenta Donalda Trumpa včetně jeho světlé „přehazovačky“.
Jezero Slunce a Měsíce až do dna
- Od hladiny: plavba lodí po největší vodní ploše Tchaj-wanu je zážitkem, na který se nezapomíná. Poplujete třeba kolem ostrůvku Lalu, který je pro místní kmen Thao posvátný. Vyhlídkové čluny však jezdí jen do pěti hodin odpoledne.
- Dva v jednom: Chrám Wen Wu shlíží na jezero ze severního břehu. Japonci ho před válkou postavili místo dvou chrámů, které zaplavila voda po postavení vodní elektrárny. Komplex tvoří tři haly a hlídají ho dva strážní lvi – prý samec a samice. Výhled na jezero je odtud nádherný.
- Elitní výhled pro všechny: Fotografové, pozor! Otevírá se vám možnost pořídit snímky jezera z výšky rovného tisíce metrů – tedy 954 metrů hory Shabalan a 46 metrů devítipatrové pagody Ci En na vrcholu. Prezident Čankajšek ji nechal postavit na počest své matky, dnes je však přístupná všem – a zdarma!
- Letecky bez letadla: Od vesnice Ita Thao vede lanovka do kulturního parku kmene Thao (který však připomíná spíš park zábavní). Samotná cesta lanovkou je však zajímavý zážitek. Lanovka je dlouhá skoro 2 km a překonává dva horské vrcholy. Nádherné výhledy zaručeny.
