Athos - Svatý pokoj na tři noci

Mnišská republika Athos

Svět se mění. A čím dál rychleji. Peníze, které člověk vydělá, často zmizí ještě dřív, než je vůbec stihne vzít do ruky. Čas pádí tryskem a skutečně důležité věci, jako jsou mezilidské vztahy a duchovní hodnoty, pokulhávají někde vzadu. Dá se tomu vůbec uniknout? Možná ano. Pro většinu z nás aspoň na pár dní. Stačí se prostě vrátit zpátky v čase. O nějakých pár set let. Vítejte na Svaté hoře.

Cesta do minulosti

Podle mapy je to třetí „prst“ řeckého poloostrova Chalkidiki. Vybíhá nějakých padesát kilometrů do vod Egejského moře a jeho nejvyšší hora Mount Athos zdvihá svou majestátní hlavu do výšky přes dva kilometry nad mořskou hladinu. Podle řecké ústavy i zakládacích listin starých bezmála tisíc let je to svým způsobem nezávislý mnišský stát spravovaný volenou svatou vládou a pojmenovaný právě podle své nejvyšší hory. Podle historiků je to nejstarší státní útvar se zřízením podobným republice, který bez přerušení funguje až do dnešních dnů. Podle místních věřících i poutníků ze všech koutů pravoslavného světa je to jedno z nejposvátnějších míst, která můžou za celý svůj život navštívit. Neřeknou mu jinak, než Agion Oros – tedy v překladu Svatá hora. A podle mě, tedy očima návštěvníka z moderní západní Evropy, je to něco jako neuvěřitelná časoprostorová brána do dob, kdy náš čas ještě plynul v souladu s okolní přírodou. Místo, kde člověku na chvíli dojde, co je skutečně důležité, a co ne. Kousek země, který by měl kvůli tomu uvědomění navštívit asi každý z nás – ale kam se dostane jen málo lidí z „vnějšího světa“.

Jakmile vstoupíte na posvátnou půdu mnišského státu, octnete se zpět v čase nejen přeneseně, ale dokonce i doslova. Ke každému datu, které vám někdo z místních obyvatel udá, si musíte přičíst třináct dní – aby vám údaj seděl s kalendářem, na který jste zvyklí. Na Athosu totiž používají juliánský kalendář, který je oproti tomu našemu pozadu. A který třeba u nás v českých zemích přestal platit už v šestnáctém století. Dokonce i hodiny se tu počítají jinak než o pár desítek kilometrů dál. „Přes den si můžeš venku chodit, jak chceš. Musíš se ale vrátit k bráně do západu slunce,“ vysvětluje mi Otec Gabriel, představený kláštera Dionyssiou, kde jsem byl ubytovaný. „Jinak dost možná zůstaneš přes noc venku. Jakmile totiž slunce zmizí, zavře mnich dveřník obě vstupní brány a otevře je až po východu slunce,“ pokračuje opat. „Ty jsi fotograf? Tak pojď se mnou, něco ti ukážu.“ Vyndal z police s knihami dva tlusté a těžké svazky na křídovém papíře. „Ty jsem vydal já!“ Chytám se podaného stébla a chválím jednu fotku po druhé. Má to jediný háček – stránka za stránkou se opakují jen různé snímky nástěnných náboženských maleb či ikon. Stejně jsem však měl velké štěstí. Jakožto spřízněnou duši „od fochu“ mě Otec Gabriel provedl místy, kam se jinak není možné dostat. Bez požehnání Svaté vlády se totiž nesmí uvnitř klášterů vůbec fotografovat.

Od slunka do slunka

Mniši z hory Athos s oblibou tvrdí, že žijí v místě mimo běžný čas. To však neznamená, že by jim život plynul nějak snadně. Na odpočinek, který spolu s modlitbami a prací tvoří jednu ze tří nejdůležitějších částí všedního dne, jim moc času nezbývá. Fakt, že vstávají už krátce po půlnoci, je jen prvním z mnoha odříkání. „Hned po ranní bohoslužbě jdeme všichni do jídelny. Většinou tu máme jen dvě jídla denně a kolem deváté vašeho času je čas na to první.“

Snídaně s mnichy je zážitek, jaký jinde nenajdete. Všichni se sejdou v refektáři zdobeném nástěnnými malbami, jedí společně a po celou dobu jeden z bratří předčítá svaté texty. Poutníci mají vyhrazený zvláštní stůl. Gurmánské divy však nečekejte. Většinou se servíruje suchý chléb, nakládané olivy a voda. Přesně tolik, kolik každý stihne sníst za deset minut vyhrazených k plnění žaludku. Pak se mniši rozcházejí za svými denními povinnostmi. „Staráme se o zahrady, pěstujeme víno, malujeme ikony a někdy třeba opravujeme staré knihy,“ líčí Otec Gabriel něco z toho, co se děje za zavřenými dveřmi soukromých prostor.

Kolem páté hodiny přichází čas odpolední modlitby a hned po ní hlavní jídlo. Ingredience podobné jako ráno jsou obohacené o talíř řídké kaše. Ochutnal jsem postupně mrkvovou, hrachovou a čočkovou. Když si do nich člověk naláme chleba, chutná to docela dobře. Po jídle je čas poděkovat v kostele za pokrm a pak rozjímat. Což bylo mnohem příjemnější, než se může zdát. Aspoň pro mě určitě. Po celém dni šlapání po pěších stezkách a šplhání ke klášterům usazeným na strmých útesech nad mořem to navíc byl víc než vítaný odpočinek.

Na celém poloostrově je klášterů přesně dvacet. Připomínají byzantské opevněné hrady a dohromady v nich žije kolem dvou tisíc mnichů, kterým pomáhá zhruba stejný počet civilních zaměstnanců. „Nejsou tu ale jenom kláštery,“ pokračuje otec Gabriel. „Někteří mniši žijí úplně sami v poustevnách jako za dávných časů nebo zakládají jakési osady zvané skíti.“ Kromě toho jsou na Athosu také vesnice. Celkem dvě. Malý přístav Dafni, kde skončí skoro každý, kdo chce navštívit kláštery na západní straně poloostrova, má třináct stálých obyvatel a kromě toho také dva obchůdky. Kromě nejrůznějších suvenýrů s náboženskou tematikou tu seženete i základní potraviny.

V hlavním městě Karyes, kde stojí jeden z nejstarších kostelů a kde sídlí správní orgány, mají zdejší dvě stovky obyvatel k dispozici obchůdky hned čtyři a v nich dokonce i chlazené pivo. Už i do osady, kam podle dávného výnosu „nesmí vést cesta sjízdná pro jakýkoli dopravní prostředek na kolech, která by ho spojovala s vnějším světem“, dorazily vymoženosti dnešní doby. Připravte se proto na okamžiky, které vám možná přijdou trochu rozporuplné. Uvidíte svaté muže v černých sutanách, jak si kupují nápoje v plechovce, nebo duchovního s mobilním telefonem v ruce. Ano, i mobilní signál tu občas na chvilku chytíte. Ostatně i Otec Gabriel má ve své opatské pracovně mezi posvátnými knihami počítač s připojením na internet. Plíživý postup civilizace zkrátka nezadrží ani kalendář z šestnáctého století.

Pánská jízda

Podle legend kdysi na Athosu náhodou přistál člun s Pannou Marií a ona při pohledu na zdejší krásu poprosila Boha, aby jí poloostrov daroval jako její osobní zahradu. Tak se stalo a od těch dob se zdejších břehů nesmí dotknout ženská noha. Ten zákaz platí už tisíc let a kromě lidských příslušnic něžnějšího pohlaví se vztahuje dokonce i na samice některých druhů domácích zvířat. Místní mniši asi dobře vědí, co dělají. Ke svatému rozjímání a pokoji duše zkrátka podle všeho nepatří starosti o módu ani rozbroje, které by mezi muži přítomnost nohatých krásek jistě rozpoutala. Ženy mají jednu jedinou možnost, jak alespoň z dálky zahlédnout posvátnou zemi: z paluby vyhlídkové lodi. Čluny naložené pokušením v sukních však nesmějí ke břehu připlout blíž než na pět set metrů.

Kam čert nemůže, tam nastrčí – ženu. A povedlo se mu to dokonce i na přísně střežené posvátné půdě. Přes celý athoský poloostrov se táhne pečlivě oplocená hranice a na území mnišského státu se dostanete jen lodí – samozřejmě pouze s příslušným povolením v ruce a s pasem, kde se v kolonce „pohlaví“ skví slovo „muž“. Přesto se v minulosti několika ženám podařilo na zakázanou půdu proniknout. Ve dvacátých letech minulého století se na Athos dostala francouzská spisovatelka Maryse Choisy v přestrojení za námořníka a pak své zážitky vylíčila v díle „Měsíc mezi muži“. O deset let později se na poloostrov vkradla dokonce první řecká vítězka soutěže krásy Miss Europe a po druhé světové válce u břehů Athosu nakrátko přistála americká učitelka se svými dvěma přítelkyněmi. Snad nejdramatičtější však asi byl příběh čtyř moldavských žen, které před pěti lety u athoských břehů vysadili turečtí převaděči uprchlíků. Emigrantky vůbec netušily, kde se octly. Ačkoli jim za porušení posvátného zákazu hrozilo vězení, mniši jim nakonec oficiálně odpustili. Dokázali tím, že víra a zdravý rozum můžou jít světem ruku v ruce.

Jak cestovat po Athosu

Dostat se na Svatou horu není nic jednoduchého – dokonce ani pro muže. Všechno je třeba zařizovat dostatečně dopředu. Mně to trvalo šest měsíců. Hodně pomůže, když se za vás někdo důvěryhodný zaručí.před cestou je třeba kontaktovat kancelář Mount Athosu v Thessalonikách a vyjednat si možnost vstupu.
Loď do Dafni vyjíždí z přístavu Ouranopolis v „civilní“ části poloostrova. V přístavu funguje kancelář, kde vydávají speciální dokument zvaný „diamonitirion“. Je to jakési vízum opravňující ke vstupu a třem přenocováním v klášterech. Denně vydávají povolení pouze pro 100 pravoslavných poutníků a 10 ostatních návštěvníků. Jste-li ateista, dobře si to rozmyslete. Raději se alespoň na oko k nějakému vyznání přikloňte.
Z Dafni jezdí autobus do Karyes (prvních osm míst vepředu je vyhrazených pro mnichy) a odtud mikrobusy do vzdálených klášterů. Odplouvají odtud i menší lodě do klášterů na západním pobřeží. Lze objednat i (poměrně drahé) taxi či lodní taxi.
Ubytování a strava v klášterech je zdarma. Poutník při příchodu do každého kláštera (i při krátké návštěvě) dostane vodu, turecký med a malou sklenku místního ouza. Strava je však spartánská, je vhodné vzít si něco s sebou. Nevozte však masné produkty, na Athosu je konzumace masa zakázaná. Základní potraviny včetně nápojů lze zakoupit i v Dafni a Karyes.
vezměte si s sebou dostatečné finanční rezervy (na dopravu, nákupy). Malá pobočka banky v Karyes nemá bankomat, nelze tedy vybrat hotovost z účtu. Dva z obchodů sice mají platební terminály, nefungují však s některými typy karet.
chovejte se přiměřeně: noste dlouhé kalhoty, nekoupejte se v moři, nehlučte a nepouštějte si hudbu, nepijte alkohol před mnichy. Nechovejte se jako turisté na prohlídce, mniši vás vnímají jako poutníky. Můžete fotografovat kláštery zvenku, vevnitř však bez povolení nikoli. Je zakázané natáčet video.

Majestátní svatostánky

Na poloostrově Mount Athos stojí celkem dvacet klášterů. Za jejich zdmi se skrývají netušené zajímavosti.
Jedním z nejstarších klášterů je údajně Esfigmenou z 10. století. Podle tradice však na stejném místě stával klášter už od pátého století. Prý ho zničila zřícená skála.
Prvním v hierarchii athoských klášterů je Megisti Lavra. Prý je také nejstarším v „moderní“ historii poloostrova. Vznikl v roce 963.
Největším a patrně nejbohatším klášterem na Athosu není paradoxně svatostánek řecký, ale ruský. Jmenuje se Agiou Panteleimonos.
Kromě něj na poloostrově stojí i dva další kláštery zahraničních pravoslavných církví: srbský klášter Hilandariou a bulharský Zografou.
Klášter Simonopetra stojí na strmém útesu 330 metrů nad mořem, žije tu 54 mnichů.
Klášter Esfigmenou se dostal do konfliktu s ostatními komunitami na Athosu. Zdejším mnichů bylo nařízeno opustit klášter, byly na ně uvaleny tresty, mniši však přesto dál zůstávají za zdmi kláštera.
Zvláštní středověké nástěnné malby v klášteře Dionyssiou prý zobrazují atomový výbuch, letecké bombardování a chemickou válku. Opravdu jasnozřivé vidění…

Život v ústraní

Zdaleka ne všichni mniši žijí přímo v klášterech. Někteří vytvářejí svébytné osady zvané skíti nebo žijí osamoceně jako poustevníci.
Na Athosu existuje dvanáct osad skíti. Každá z nich administrativně náleží k jednomu z dvaceti klášterů.
Místní mniši žijí většinou komunálním životem, společně se starají o živobytí osady.
Skíti Prodromos založili rumunští mniši. Zesnulé členy komunity pohřbívají na tři roky do země, pak jejich ostatky přenesou do společné hrobky. Podobně to dělají i mniši v klášterech.
Obyvatelé skíti Lakkoskiti žijí více odděleně. Jejich patnáct chýší připomíná spíš volné sdružení pousteven.

Tisíc let mnichů

Hora Athos je pojmenovaná po Titánovi, po kterém ji podle legend mrštil sám bůh Poseidon.
Většina zdejších klášterů vznikla mezi desátým a třináctým stoletím, mniši tu však patrně žili už o dvě staletí dříve v osadách typu skíti.
Mnišský stát spravuje volená Svatá vláda složená ze zástupců všech klášterů v čele s Protosem, tedy prvním mnichem. Díky tomu je Mount Athos nejdéle fungující „republikou“ existující do dnešních dnů.
Mount Athos je součástí řeckého státu, má však ústavou zaručenou autonomii. Zdejším mnichům se ji díky vyjednávacím schopnostem podařilo udržet i za osmanské říše a během obou světových válek ve dvacátém století.

Tajemný „třetí prst“

Všechna tajemství Athosu jsou pečlivě střežená. Jeho pevninská hranice je patrně jedinou v Evropské unii, jež je oplocená a prakticky neprostupná.
Přímo na hranicích stojí malá policejní služebna. Malým vchodem v oplocení můžou vstupovat na svatou půdu pouze místní strážníci a obyvatelé Athosu vracející se z misí „venku“.
Mnišský stát s okolím nespojuje žádná cesta sjízdná pro motorová vozidla. Samotný poloostrov však křižuje několik cest, po kterých jezdí malé autobusy či užitková vozidla ve vlastnictví klášterů a osad.
Dnes žije na Athosu asi dva tisíce mnichů, před čtyřiceti lety to však byla pouze polovina – a většinou starých. Mnišský stát tedy nyní zažívá něco jako obrodu.

Lidé a Země – Mnišská republika Athos