Modrá je dobrá, býci černí a atmosféra slavností Feria doslova hraje všemi barvami. To všechno nabízí obrovský mix kultur, chutí i zážitků na jihu Francie, který leží jen kousek od moře a v mapách se skví pod názvem Nîmes.
Modré sny
„Tady se denim narodil, tak ho sem chci přivést zpět.“ Za dveřmi malého rohového krámku ztraceného v bludišti úzkých uliček historického centra Nîmes se za starým dřevěným tkalcovským stavem sklání téměř až nepatřičně mladý muž. Klik-klak – vlákny bílého bavlněného útku projela indigem barvená nit osnovy a zvuk stavu uzavřel další řádek džínovinové látky. Právě proto, že se modrým barvivem obarvuje pouze polovina nití, jsou džínové kalhoty zvenku modré, zatímco zevnitř převážně bílé.
Tkaní látek se sice nezdá jako kdovíjak dobrodružné povolání, podnik, do kterého se sotva pětatřicetiletý Guillaume Sagot pustil, však není pro slabé povahy. „Dnes už v Nimes nezbyl nikdo, kdo by uměl džínovinu správně tkát a šít z ní,“ krčí rameny oděvnický průkopník a zakladatel malé dílny Ateliers de Nîmes. Celé to působí jako dobře naaranžovaný vtip. Vždyť právě jihofrancouzské město před více než dvěma staletími dalo dnes ikonické látce jméno. Když z ní před sto padesáti lety Levi Strauss v americké Nevadě ušil první džíny, dovážel ji do Nového světa pod názvem „Serge de Nîmes“, tedy serž z Nîmes (čti nim). Odtud tedy pochází dodnes celosvětově používaný název denim.
Řeka, která původně tekla středem města a u níž barvíři látky obarvovali, dnes proudí v podzemí pod úrovní ulic, a z textilních dílen, jež z Nîmes dělaly po Paříži a Lyonu třetí největší průmyslové město ve Francii, už dávno nefunguje ani jediná. „Když jsem se rozhodl výrobu denimu do Nîmes vrátit, musel jsem začít úplně od nuly,“ vysvětluje Sagot. Látku pro své unikátní a individuálně číslované krejčířské výrobky nakupuje z velké části v Benátkách a nastříhané díly sešívá dohromady jeho partner v Marseille.
„Chci však, aby v budoucnu mé džíny vznikaly od první nitky do posledního nýtku tady v Nîmes. Proto jsem koupil své dva staré tkalcovské stavy. Musel jsem si je však postupně opravit vlastníma rukama – dnes už tu není nikdo, kdo by tohle staré řemeslo ovládal.“ Z ručně tkané látky zatím vznikají jen ozdobné doplňky modelů, podle Sagotova přání však možná brzy dojde na celé kalhoty či bundy.
Ve světě, kde megatovárny každoročně vyrobí tolik levné džínoviny, že by to pokrylo celý departement Gard, jehož je Nîmes hlavním městem, a ještě by zbylo na „zmodření“ sousední rezervace Camargue, to vypadá jako smělý cíl. Zatím však má Ateliers de Nîmes více objednávek, než kolik kalhot stíhá ušít – navzdory tomu, že jediné z nich stojí přes šest tisíc korun.
Voloviny kolem býků
Ladné pohyby matadorů s muletou v písku římské arény, která pamatuje už císaře Augusta, připomínají zdánlivě ležérní výkony špičkových tanečníků. Celé to představení však probíhá doslova na špičkách býčích rohů. Jakmile býk jen trochu zakolísá, rozbučí se publikum jako šestnáctitisícové stádo krav. Právě tolik diváků aréna pojme, a během festivalu Feria de Pentecôte pořádaného počátkem léta o svatodušních svátcích je narvaná k prasknutí. Když se připočte i návštěvnost podobné slavnosti konané na v září k oslavě vinobraní, sjede se do stopadesátitisícového Nîmes za zábavou celkem přes milion lidí.
Pohled na památku starou dvě tisíciletí, která stále slouží svému účelu, je prostě dech beroucí. Atmosféra v hledišti je strhující – pak se však v rukou pikadorů na obrněných koních objevují ostrá kopí a do písku arény začne stékat krev jako při antických zápasech gladiátorů. Diváci křičí vzrušením, potí se pod teplým středomořským sluncem a mně při tom všeobecném zmatku v hlavě víří kolotoč protichůdných myšlenek pestrých jako samotná festivalová atmosféra v Nîmes.
Proč musí za jediné odpoledne padnout do prachu hned šest býků? Jak to, že taková podívaná fascinuje tolik lidí? Podobné otázky si ostatně klade celá Francie, kde jsou býčí zápasy zakázané zákonem – ovšem s výjimkou těch měst, která mohou doložit tradici jejich konání hluboko do minulosti. Díky své blízkosti ke Španělsku, kde je korida bezmála národním sportem, Nîmes na tento seznam bezpochyby patří.
Hlavou mi táhne dávný rozhovor s mou známou, jež zbožňovala všechno španělské: „Když chováš krávu pro mléko, stráví často celý život v kotci tak malém, že se v něm nemůže ani otočit. Býci chovaní pro zápasy si naproti tomu nesmějí zvyknout na lidi. Tráví tedy svých pět let dospívání luxusním životem na rozlehlých pastvinách, kam k nim chovatelé pouštějí ty nejlepší krávy, aby si zajistili další generace zápasníků.“
Fánfáry ohlašují konec zápasu a speciálně vycvičení koně za sebou na laně táhnou půlmetrákové černé rohaté tělo, za kterým v písku zůstávají syrově impresionistické karmínové šmouhy. Tradice, volný život turů nebo fakt, že bez býčích zápasů by asi dávno zmizelo silné plemeno zvané toro bravo či toro de lidia, které se k zápasům používá – při takovém pohledu všechny podobné argumenty blednou jako usychající květy bugenvileí v nîmeských ulicích. S Nîmes však naštěstí nesousedí jen Španělsko na západě, ale také přírodní park Camargue na východě. A právě odtud přišlo geniální řešení zapeklitého býčího problému.
Francouzi jsou známí tím, že v duchu filosofie „la douce vie“ dokážou z každé situace vytěžit to příjemnější. V případě býčích zápasů se výsledek jmenuje „Course Camarguaise“. Při tomto klání krev neteče a největšími hvězdami jsou tu býci. Pozná se to mimo jiné i tak, že jejich jména září na plakátech mnohem větším písmem než jména zápasníků zvaných „rasetteurs“. Dobrý býk může zápasit téměř celé desetiletí a pak v klidu dožívá v nedozírné divočině camargských plání. Raseteutři odění v bílých trikotech během souboje pouze strhávají býkům z hlavy střapce, za které získávají body a později i finanční ohodnocení.
Obrovský mixér na všechno
Bodegas, flamenco, paella či peñas – ve městě, kterému se díky antickým památkám často přezdívá francouzský Řím, je vidět španělský vliv na každém kroku. Zdejší kulturní kotel nevře a neprská nikdy výrazněji, než právě během slavností Feria. Mezi davy návštěvníků si klestí cestu camargští kovbojové „guardians“ na svých bílých koních, městem pochodují vyšňořené pouliční kapely peñas ve španělském stylu a rytmus flamenca zní snad na každém rohu.
Své dveře až do rozbřesku otevírají desítky barů bodegas, které jsou za španělskou hranicí něčím jako národní institucí. Vyznačují se tím, že v nich až do rána teče víno i sangria proudem, a během festivalu si bodegu může otevřít každý, kdo na to má místo a splní podmínky k udělení povolení. Na rozdíl od typických francouzských bister a hospůdek se vůbec nevyplatí hledat ty nejlepší bodegy v zapadlých uličkách historického centra – většina jich totiž funguje na hlavních nîmeských bulvárech.
Co se však vyplatí stonásobně, je ochutnávání místních specialit. Přímým produktem zdejší tauromachie, neboli kultury býčích zápasů, je pokrm gardianne de taureau, tedy býčí maso dušené v červeném víně s olivami a kořením. Hladovci se můžou nacpat paellou na mnoho způsobů a milovníci česneku a kajenského pepře určitě nepohrdnou omáčkou rouille. Když už nic jiného, tak člověk jejím poskytne další důvod k činnosti městským zřízencům, kteří v ulicích rozprašují vonný sprej, aby přehlušili všechnu tu pachovou kakofonii bujarých oslav.
V Nîmes umějí kromě kultur a ingrediencí do jižanských jídel skvěle mísit i staré s novým. V rámci historického centra se to místním povedlo hned dvakrát. Přímo naproti římskému chrámu Maison Carrée, který je se svými třiceti korintskými sloupy, portikem a kompletní střechou jednou z nejzachovalejších římských staveb svého druhu na světě, stojí moderní muzeum Carré d’Art ve stylu chrom a sklo.
Navrhl ho britský architekt Norman Foster a čtyři sloupy budovy mají kopírovat sloupy původního chrámu. Ten mimochodem v průběhu věků sloužil třeba jako radnice, soukromý dům, vojenské velitelství nebo i stáj pro koně. To přispělo k tomu, že zůstal i po dvou tisíciletích celý, a mohl posloužit třeba jako předloha pro výstavbu Kapitolu v Richmondu v americké Virginii.
Nîmeská aréna dlouhá přes sto třicet metrů s dvěma patry arkád tyčících se do výše více než dvaceti metrů je sama o sobě dost monumentální na to, aby se do ní ve středověku vešlo celé město s dvěma stovkami domů, dvěma kostely i správcovským palácem. Je nespornou dominantou města, přesto jí doslova před pár měsíci přibyl zbrusu nový souputník. Muzeum starověkého Říma Musée de la Romanité halí do jiskřivého hávu sedm tisíc skleněných kachlí odkazujících na unikátní římské mozaiky uvnitř a celá budova působí díky zvlněné fasádě dojmem, jako by byla zahalená římskou tógou. Zkrátka a dobře – pokud někdo hledá ten správný recept na smíchání všeho se vším, měl by si pro odpověď přijít do Nîmes.
Džínové kuriozity
- Levi Strauss si nikdy neoblékl ani jediné ze svých ikonických džín. Pro bohatého obchodníka se nehodilo, aby nosil kalhoty určené pro chudé dělníky.
- Z jednoho balíku bavlny lze vyrobit ohromujících 225 kusů průměrných džínových kalhot.
- Slovo denim má sice původ v Nîmes, název džíny má však své kořeny v Itálii – konkrétně ve francouzském pojmenování Janova (Gênes). Tamní námořníci nosili podobné kalhoty už v 17. století.
- Jen ve Spojených státech se každý rok prodá 450 milionů džínů a každý Američan vlastní průměrně sedmery z nich.
- Nejstarší známé džíny se našly v roce 1998 ve starém dole. Podle data výroby uvedeném na kalhotách jsou staré 136 let.
- Po druhé světové válce se džíny staly symbolem odporu proti autoritám a slavnému americkému zpěvákovi Bingu Crosbymu odmítli dát v hotelu pokoj jen proto, že je mel na sobě. Značka Levi’s zareagovala tím, že mu speciálně na míru ušila džínové sako.
- Malá kapsička uvnitř velké přední kapsy džín původně sloužila k ukládání kapesních hodinek (cibulí).
- Devět desetin však zipů pro džíny vyrábí japonská společnost Yoshida Kōgyō Kabushikigaisha, což vysvětluje iniciály YKK na mnoha zipech.
Středomořský krokodýl
- Nilský krokodýl ve francouzském Nîmes? Není to trochu mimo mísu? Není – exotických plazů jsou v ulicích doslova stovky a má to dobrý důvod:
- Na přelomu letopočtu přiděloval Octavianus (císař Augustus) půdu kolem města vojákům, kteří mu pomohli vyhrát bitvu u Actia proti Antoniovi a Kleopatře.
- Symbolem tohoto vítězství se stal právě krokodýl přivázaný řetězem k palmovému listu.
- V 15. století se našla římská mince s tímto znakem na rubové straně. Brzy poté začalo Nîmes používat krokodýla s palmou jako svůj znak.
- Dnes je tu krokodýl všude – v životní velikosti ve fontáně, na suvenýrech, vlajkách, na poklopech kanálů nebo ve formě zlatavých plaket vsazený do chodníků starého města. Tyto plakety navrhl známý designér Philippe Starck.
- Čtyři praví vycpaní krokodýli visí i u stropu nîmeské radnice. Na délku mají kolem tří metrů a pocházejí ze 16. až 18. století.
Co ještě neminout v Nîmes
- Jardins de la Fontaine – barokní park s bazény a jezírky na místě původní keltské svatyně. Stojí tu i římské ruiny včetně takzvaného Dianina chrámu. Původní účel stavby však není znám, na zdech se však dochovaly „graffiti“ staré 200 let – podpisy tovaryšů, kteří byli v Nîmes na zkušené.
- Tour Magne – osmiboká věž na kopci nad zahradami s keltskými základy a římskou dostavbou. Svrchu je nádherný výhled nad město. Poblíž leží koncová nádrž římského akvaduktu Castellum divisotium, odkud tekla voda olověnými trubkami do celého města.
- Pont du Gard – V římských dobách mělo Nîmes asi 30 000 obyvatel, kterým přiváděl od pramenů blízko Uzès 50 km dlouhý akvadukt. Jeho nejmonumentálnější částí je most Pont du Gard (asi 20 km od Nîmes) vysoký skoro 50 m a 275 m dlouhý. Má tři patra kamenných oblouků a je zapsaný na seznamu dědictví UNESCO.
