Jak žijí běžní Fidžijci? A proč je na těchto melanéských ostrovech tolik hinduistických svatyní? Stejně jako na mnoha jiných místech na světě je dobré obrátit se zády k turistickým resortům a vstoupit do světa místních obyvatel.
Království z vlnitého plechu
„Just eat the bread!“ Ta slova patřila asi šestiletému fidžijskému chlapci, který se u stolu hrbil nad miskou polévky a obrovskou bílou bagetou rozkrojenou napůl a namazanou po obou stranách tak neuvěřitelně silnou vrstvou másla, že bělavý tuk téměř pohřbíval obdobně zbarvené plátky banánu uvězněné uprostřed bagety. Nemohl jsem si pomoct a musel jsem se horlivě zakousnout do své porce téhož pokrmu, který jsem obdržel na uvítanou k obědu v typickém fidžijském příbytku. Pokyn, který se vydral z chlupaté hrudi vysokého ramenatého muže nad stolem, šlo zkrátka jen těžko přeslechnout.
Po přízemním domku, jehož interiér tvořily tři malé místnosti a kde se s výjimkou jídla podávaného u stolu sedělo na rohožích rozprostřených na zemi, pobíhali další dva o něco starší kluci celí zvědaví na to, co tam ten zvláštní cizinec s fotoaparátem vlastně dělá. Jediný vyvýšený kout v obývacím pokoji, postarší ošoupanou pohovku, opanovala mladá žena. Přebalovala na ní asi týdenní miminko s tak neuvěřitelným množstvím vlásků, že by to vydalo asi tak na tři hlavy dospělých českých mužů. Zkrátka a dobře – měl jsem to štěstí, že jsem mohl zažít jeden běžný den venkovské rodiny farmářů od největší fidžijské řeky Sigatoka.
„Jak to děláte, že všechny své děti uživíte?“ zeptal jsem se po jídle otce rodiny. Na Fidži je běžné mít čtyři, pět nebo někdy i více dětí. Kdysi v dobách kanibalismu bylo patrně třeba počítat s přirozeným úbytkem, dnes je však zapotřebí dovést do dospělosti potomky všechny. A farmářský domek nevzbuzoval zrovna dojem, že tady vyhazují peníze oknem. „Podívej – když tady zapíchneš do země klacek, tak ti začne růst. My Fidžijci říkáme údolí řeky Sigatoka „salátová mísa Fidži“. A když se nám narodí další dítě, tak prostě zasadíme o trochu víc,“ odpověděl ten muž. Při představě uspěchaného evropského života mi to přišlo nesmírně osvěžující.
Domek mé hostitelské rodiny ale popravdě řečeno nebyl vůbec špatný. Byl sice postavený z vlnitého plechu a peníze tu z oken nelétaly, přesto tu okna měli. Skutečná a zasklená skleněnými tabulemi – tedy nikoli pouze čtvercové otvory ve zdi, které se v případě nutnosti zatahují igelitem nebo dekami. Pro turisty by asi bylo hezčí, kdyby místní bydleli v domech postavených tradičním způsobem, příroda je však proti. „Každý rok může přijít tajfun. Za jediné desetiletí jich tu máme určitě několik. Běž se podívat třeba na most ve městě Sigatoka,“ krčí rameny farmář. Má pravdu. Jeden ze dvou mostů přes stejnojmennou řeku, o kterém knižní průvodce Lonely Planet v době mé cesty tvrdil, že je stále ještě průjezdný, končil v polovině kalného toku. Jedna z tropických cyklon si zkrátka vybrala svou daň.
„Opravovat tradiční dům je moc pracné. A taky drahé. Aby došková střecha nepropouštěla vodu, musí být silná přes půl metru. A když ji odfoukne tajfun, máš na měsíc co dělat,“ vysvětluje farmář v kostce důvody, proč většina fidžijských venkovanů upřednostňuje jako stavební materiál vlnitý plech. Velká škoda. Před příchodem Evropanů neznali na Fidži zpracování kovů, neměli tedy ani hřebíky. Místo toho pozvedli svazování dřevěných trámů provazy z kokosových vláken na svébytný druh dekorativního umění, který ještě dnes můžete zastihnout třeba ve společné ústřední budově zvané „bure“, kde se vesničané scházejí k rokování.
S úbytkem tradičních domů se dá dělat jen máloco. Půda v okolí vesnic patří místním, kteří mají poměrně značnou možnost si rozhodnout, co si tam postaví a co ne. „Pokud chcete mít hroby svých předků před vchodem do domu, tak si je tam prostě dáte,“ vysvětluje sigatokský farmář s úsměvem důvod podivného aranžmá, na které jsme narazili o několik vesnic dříve. Na Fidži je pro cizince hodně obtížné vůbec nějakou stavební půdu sehnat. Většinou si ji musejí pronajmout od kmenových náčelníků. Částečně proto také investoři na počátku devadesátých let navezli dva a půl milionu krychlových metrů zeminy do mangrovů na ostrově Denarau kousek od letiště v Nadi. Protože zdejší jachtařský přístav, nákupní centrum i část golfového hřiště stojí na bývalých mořských bažinách, nebylo jednání o půdě tak náročné.
Rozpolcené ostrovy
„Počkejte – nefotit, nefotit,“ zaráží mé snahy do půli těla obnažený šedovlasý mnich a svižným klusem mizí kdesi v zákulisí chrámu. Tak, a mám po příležitosti, letí mi hlavou. Ten dobrý muž se však za minutu znovu objevil – a na čele měl namalovanou zbrusu novou rudou skvrnu. „Teď už jo, už je všechno OK,“ odhaluje v úsměvu prořídlou řadu zubů a staví se do modlitební pozice, abych měl snímek co nejlepší.
Příkladně vstřícného uvítání se mi dostalo na unikátním místě. Všude kolem to hýřilo pestrými barvami a z pagod dolů na několik návštěvníků svatostánku zírala celá řada mnohohlavých, mnohorukých a štědře ozdobených božstev. To mohlo znamenat jen jediné: octnul jsem se v hinduistickém chrámu. Dokonce v tom největším na celé jižní polokouli – ve svatostánku Sri Siva Subramaniya v Nadi, třetím největším z fidžijských měst. Na stavbě chrámu i výrobě všech soch se podílelo osm indických řemeslníků, dnes se o zrekonstruovaný svatostánek starají dva mniši.
Silné zastoupení hinduistů je jedním z pozůstatků anglické nadvlády, jež na Fidži skončila před ani ne padesáti lety. Potomci původních námezdních dělníků z koloniálních dob dnes tvoří čtyři desetiny fidžijské populace a drží v rukou značný ekonomický vliv, což se domorodým Fidžijcům ne vždy zcela zamlouvá. Výsledkem bylo několik převratů v dobách, kdy se po volbách dostala k moci indofidžijská klika.
Jinak spolu ale obě etnika vycházejí celkem dobře. Indové provozují celou řadu restaurací, podniků a dílen na opravu všeho možného, kde to vypadá spíše jako na skládce použité elektroniky přenesené mezi čtyři stěny. Fidžijci se mezitím starají o svou zemi, turismus a další záležitosti. A celé dohromady to nakonec klape stejně jako v mnoha dalších ostrovních zemích, kde spolu zkrátka lidé musejí vyjít, protože je to odtud všude daleko.
Fidži ve filmu i v peněžence
- Idylická krajina z Fidži se ve filmu objevila už v roce 1932, když se zde natáčel hollywoodský snímek „Mr. Robinson Crusoe“. Natáčení filmu Modrá laguna o padesát let přispělo k objevu jednoho ze zdejších druhů vzácných leguánů.
- Fidži se virtuálně dostalo až do kosmu. V televizním sci-fi seriálu Červený trpaslík tak obyvatelé kosmické lodi říkají vysněnému ráji, kam jednou možná doletí. Inteligentní bytosti, které se na lodi vyvinuly ze zatoulané kočky, tomuto místu přezdívají „Fušál“.
- Protože bylo Fidži téměř sto let pod britskou správou, usmívá se ještě dnes z fidžijských dolarů královna Alžběta II. Říká se, že jsou to jediné bankovky na světě, na nichž má panovnice úsměv na rtech. Lícovou stranu zdobí fidžijské zajímavosti včetně leguánů.
Fidžijské zajímavosti
- Fidži tvoří tolik ostrovů, kolik stříbrných stříkaček stříkalo přes stříbrné střechy – podle některých údajů jich je přesně 333. Z toho přes sto je obydlených.
- K dopravě mezi ostrovy slouží mimo jiné 28 letišť, jen čtyři z nich však mají asfaltovou ranvej a minimálně jedno úplně zarostlo pralesem.
- Hlavní město Suva je se svými 16 186 kilometry po novozélandském Wellingtonu a tonžské metropoli Nuku´alofa třetím nejvzdálenějším hlavním městem suverénního státu od Prahy vzdušnou čarou.
- Fidžijci patří mezi nejlepší hráče ragby na světě a letošní zisk zlaté medaile na olympijských hrách v Riu de Janeiru to jen potvrzuje. Strhující síla fidžijských mužů zase podle všeho potvrzuje evoluční principy, které ještě před dvěma staletími v dobách kanibalismu upřednostňovaly válečníky s nejpádnějším kyjem.
