Válečníky, kteří mezi sebou ještě nedávno bojovali nejen na život a na smrt, ale také o to, který z nich skončí v hrnci, zkrátka nemůže jen tak něco rozházet. Chodit naboso po rozpálených kamenech přesto dokážou jen muži z jediného z fidžijských ostrovů. A vědci dodnes přesně nevědí, jak je to možné. Všichni Fidžijci si však téměř kdykoli dají šálek kavy, která jejich temperament patřičně uklidní.
Spalující rituál
Bubny „lali“ vyrobené z vydlabaných kmenů podmanivě víří do tropické noci pod údery paliček náruživých hudebníků a do jejich rachotu se vplétá sborový zpěv vesničanů, kteří minulých šest či osm hodin připravovali velké ohniště vyložené říčními kameny. Na celé to hemžení mlčenlivě a bez hnutí dohlíží muž, který bude zanedlouho posílat do žhavého pekla své následovníky – hezky jednoho po druhém. Je něco jako kněz, kterému vesničané z fidžijského ostrova Beqa ležícího jižně od hlavního ostrova Viti Levu říkají Bete.
Vše je připraveno. Pradávný ohňový rituál, jehož kořeny sahají podle legend nějakých pět století hluboko do minulosti, může začít. Na hlasité Beteho zvolání „Vuto-O!“ zčerstva vcházejí na scénu dosud skrytí „ohňochodci“. Mají na sobě sukénky z rákosu a jsou bosi. Vzhledem k tomu, co je zanedlouho čeká, jim to z přihlížejících závidí jen málokdo. Bete vyzývá každého z nich jménem. Muži bosýma nohama přecházejí po kamenech rozžhavených ohněm téměř doruda a někteří z nich dokonce udrží na tváři bezstarostný úsměv. Jak je to možné?
Obyvatelé pěti vesnic na ostrově Beqa patřící ke kmeni Sawau, kde ohňový rituál praktikují, mají jednoduché vysvětlení. Jeden z jejich předků, udatný válečník Tunaiviqalita, prý chytil v řece místo úhoře dobrého ducha, který jemu i jeho potomkům vykouzlil schopnost chodit po ohni výměnou za svůj život. Bezbolestnost při procházce po žhavých kamenech navíc zajišťuje i kouzelná kapradina waqa-bala-bala, jejíž listy rozprostřené kolem ohniště prý obsahují božského ducha, a také dvě tabu. Ohňochodci nesmějí dva týdny před slavností jíst kokosové ořechy ani mít jakýkoli kontakt se ženou. V opačném případě si koledují o grilovaná chodidla.
Komu nestačí domorodé legendy, může vyzkoušet trochu přízemní fyziky. Při přípravách na žhavý výkon se bosá chodidla ohňochodců řádně obalí popelem, kterého je kolem ohniště víc než dost. A to je dobrá zpráva. Popel totiž vede teplo tak špatně, že se před vynálezem chladničky používal jako izolační materiál do jam s ledem. S rozvodem přebytečného tepla z chodidel dál do těla mohou navíc pomáhat i krevní cévy, jež fungují jako živoucí chladicí potrubí. Rychlost toho, jak se při kontaktu s horkým kamenem chodidlo prohřívá, však záleží také na rozdílu teplot obou těles. Noha zdravého Fidžijce má maximálně sedmatřicet stupňů Celsia, zatímco povrch kamene minimálně o pět set víc – při fotografování jsem si to nechtěně ověřil vlastní rukou. Sám bych tedy fidžijskou chůzi po žhavých kamenech nezkoušel ani omylem. Už jenom proto, že nemám v rodokmenu žádného válečníka nadaného kouzlem úhořího boha.
Kava – to je tak trochu jiná káva!
„Chceš nás fotit? Tak to si s námi musíš dát kavu!“ trvá na svém svalnatý sklízeč cukrové třtiny a vytahuje špinavý umělohmotný kýbl schovaný pod nápravou polorozpadlého traktoru, z jehož útrob do kbelíku čas od času lakonicky ukápne vyjetý olej. Není jiná možnost. Pokud se chcete s Fidžijci skamarádit, musíte s nimi popít jejich národní nápoj. Slouží jako dýmka míru, společenský lubrikant a záminka k přestávce v práci najednou.
Když jsme se na Fidži s kavou setkali poprvé, nevedlo se nám o moc lépe. Náš první hostitel byl majitelem malého krámku s válečnými kyji ve městě Nadi a kava, kterou nám připravil, neměla k polním podmínkám daleko. Rozpustil ji ve vodě neznámého původu, přecedil přes hadr, který by potřeboval vyprat jako sůl, a vše prohnětl nepříliš čistýma rukama. Trochu podezřele vypadající nápoj však potvrdil, že má desinfekční účinky a možná působí i proti rakovině vaječníků a leukémii. Všichni jsme to uvítání do fidžijské reality přežili ve zdraví.
Kava ve skutečnosti vůbec žádná káva není, ačkoli vypadá jako zpěněné kafe zředěné velkým množstvím mléka. Fidžijský národní nápoj se vyrábí z rozdrcených kořenů pepřovníku omamného, a jestli vám jeho název přijde slibný, nejásejte zase tak moc. Kava sice uvolňuje svaly a navozuje pocit přátelské nálady a relaxace, nic moc jiného od ní však nečekejte. Když se jí napijete trochu víc, prostě usnete. Zezačátku má však kava ještě jeden účinek. Znecitlivuje rty, dásně a jazyk. Příroda je zkrátka prozíravá. Kava totiž chutná přesně tak, jak vypadá. Tedy jako mýdlová voda nebo jako zředěné bláto, které je vzdáleně cítit po pepři. Vyberte si.
Rozhodně však na Fidži alespoň jednu misku kavy vyzkoušejte. Bez toho by to bylo jako jet do Francie a neochutnat tamní víno. Konec konců vám ani nic jiného nezbude. Nabídka kavy je místní uvítací zvyk a její odmítnutí se považuje za velkou nezdvořilost. Kavové kořeny se většinou ručně drtí na prášek, který se pak cedí a ždímá do vody přes hrubší látku. Hotovou kavu vlije hostitel do společné misky s názvem „tanoa“ a všichni hosté popořadě pijí vyleštěnou půlkou skořápky kokosového ořechu, které se pro účely kavového obřadu říká „bilo“.
Fidži a kava, to je skoro jedno slovo. Člověk však nesmí být překvapený, když mu nabízejí „yaqonu“ nebo dokonce „grog“. Všechno tohle jsou názvy pro starou dobrou kavu. Při kavovém obřadu dodržují místní stálá pravidla. Než přijmete „bilo“ s nápojem, jednou tleskněte rukama a řekněte „Bula!“ To je fidžijský pozdrav a vyjádření spokojenosti. Každý Fidžijec řekne to slovo aspoň dvacetkrát denně. Protože jich je celkem skoro milion, létá éterem nad souostrovím asi tak dvacet milionů výkřiků „Bula!“ denně.
Pak vezměte misku a vypijte kavu na jeden doušek. Když nic jiného, alespoň tím omezíte na minimum její chuťový zážitek. Třikrát tleskněte a nezapomeňte na závěrečné „Bula!“ Pokud se vás hostitel zeptá „High tide?“, rozhodně nechce vědět, jestli je příliv, jak zní přesný překlad otázky. Prostě se jen zajímá, jestli vám má dolít. Pokud chcete, můžete celý obřad opakovat, dokud vám bude kava chutnat. Nebo dokud vás nepřemůže spánek. A že je to skutečně čest – při své návštěvě na Fidži pila kavu i britská královna Alžběta II. nebo papež Jan Pavel II.
Přátelští kanibalové
- Fidžijci patřili k nejpřátelštějším lidem, se kterými jsem se při fotografování po světě setkal. Z jejich dějin by však naskákala husí kůže i těm nejotrlejším povahám. Ještě před necelými dvěma staletími se na Fidži běžně jedlo lidské maso:
- Díky kanibalismu se Fidži dostalo i do Guinessovy knihy rekordů. Zdejší náčelník jménem Udre Udre prokazatelně snědl asi sto lidí – a prý se při hostinách nerad dělil. Drží tedy titul „nejvýkonnějšího kanibala“, který už mu sotva někdo vezme. Za každého snědeného nepřítele si prý schoval jeden kámen. Kolem jeho hrobu ležícího u městečka Rakiraki na hlavním ostrově Viti Levu je dnes kamenů přesně 872 – a to se některé z nich asi časem poztrácely…
- Fidži je plné hrůzných kanibalských příběhů. Podle jednoho z nich utekla od vesnického náčelníka žena. On ji nechal chytit a zaživa jí usekl ruce. Při večeři je před jejíma vlastníma očima snědl ještě dřív, než ubohá žena vydechla naposled.
- Posledním bělochem, kterého na Fidži prokazatelně snědli, byl anglický misionář Thomas Baker. Stalo se to v polovině devatenáctého století. Před více než deseti lety se však potomci tehdejších kanibalů na speciální slavnosti omluvili potomkům Bakerovým, aby ze sebe sňali domnělou kletbu způsobenou misionářskou hostinou.
- Odborníci se dodnes přou, v čem měly hrůzné kanibalské zvyky Fidžijců svůj původ. Jedna z teorií tvrdí, že dávní polynéští mořeplavci museli už cestou pojídat své mrtvé, aby dlouhé plavby přežili. Podle jiné stojí za rozšířením kanibalismu snaha nepřátele potupit. Existují například svědectví o tom, že ženy vítězů před hostinou sexuálně hanobily poražené bojovníky.
- Dnes se k výzkumu dávných kanibalských hostin používají moderní metody. Vědci hledají na kostech obětí stopy lidských zubů nebo nožů, zkoumají, zda nebyly lidské kosti záměrně rozlámané kvůli dobývání morku, či sledují změny kostní tkáně způsobené tepelnou úpravou.
Hrůzostrašné kyje
- Před příjezdem evropských mořeplavců neznali Fidžijci zpracování kovů. To jim však nebránilo vynalézt celou řadu hrůzostrašných dřevěných válečných kyjů, z nichž některé měly specifické funkce při ničení určitých částí lidské anatomie:
- Totokia – kyj s ostnitou hlavicí a velkým bodcem uprostřed, který sloužil k proražení nepřítelovy lebky.
- Gata či sali – lamač krků se zahnutým ostřím a bodci na druhé straně.
- Bulikia či waka – Dlouhý rovný kyj s výrůstky na konci. Vyráběl se z mladých stromků, výrůstky jsou základy kořenů.
- Culacula – kyj podobný širokému meči. Jeho okraje jsou zoubkované trak, aby snadno trhal maso a ničil kosti.
- I-ula – krátký kyj s masivní hlavicí z těžkého dřeva. Sloužil k bití nepřátel i házení.
