Kam se utíká před turisty
Být stranou je někdy skutečným požehnáním. Na ostrov Ko Phayam v Andamanském moři je to z nejbližšího letiště několik hodin cesty, takže sem míří jen málokdo. Proto sem utíkají thajští hippies, žijí tu mořští cikáni a hnízdí dekorativní zoborožci se zobáky dlouhými téměř dvacet centimetrů.
Ostrov s větrem ve vlasech
Ne, tomuhle se prostě nedá věřit. Něco takového že vzniklo pouze z naplaveného dříví a dalších pokladů, které přineslo moře? Labyrint vyvýšených lávek, platforem se stolky, přístřešků na kůlech, nejrůznějších krytých zákoutí zarostlých orchidejemi s centrálním barem v prostoru připomínajícím sto let staré skladiště by se skvěle vyjímal v jakémkoli fantasy filmu o vzdáleném pralesním světě plném prapodivných tvorů. Stojí však na thajském ostrůvku Ko Phayam, který nemá k vysněnému ráji zas až tak daleko.
„Tohle nikdy není hotové. Pořád to vylepšuju, přestavuju a vymýšlím něco nového,“ směje se štíhlý muž ve vytahaném tričku s kšticí dlouhých nepoddajných vlasů, který si nechává říkat prostě Jim. Ještě minulou sezonu měl ke své kreaci přistavěnou konstrukci připomínající lodní příď, která trčela z pláže vstříc mořským vlnám. „Rozebral jsem to,“ krčí rameny na mou otázku. „Začali sem chodit turisti, jen se tu fotili a pivo si u mě nedali. Tak k čemu to?“
Turistů je tu však jako šafránu, a právě to na Ko Phayam láká volnomyšlenkáře, jako je Jim. Vytvořili tu něco jako komunitu thajských hippies a žijí podle toho, co zrovna přinese příliv. „Žena i s dětmi se vrátili do Francie, takž tu žiju sám,“ svěřuje se Tik s tmavými vlasy téměř do pasu. „Vyrábím náhrdelníky z korálků nebo polodrahokamů a občas někomu prodám něco k pití,“ vypočítává svůj „byznys“ v malé místnůstce za chatkou, kde na stěnách visí nalepené bankovky, portréty Che Guevary a vlajky s kruhovým symbolem hippies. „Když našetřím na letenku, tak se s nimi potkávám,“ dodává bezstarostně.
Na Ko Phayamu žijí v souladu s přírodou skoro všichni z místních šesti stovek obyvatel. Rybáři spravují sítě a jejich děti si hrají s kraby, které z nich vymotaly. Kdo je hbitý a šikovný, nevyfasuje pořádný štípanec od klepeta do prstu. Benzin se tu prodává v lahvích od rumu, což pro místní dopravní prostředky úplně stačí. Jezdí se tu totiž pouze na skútrech, a když je potřeba převézt něco většího, nastartují místní jeden ze tří minitrakrotů s přívěsem, jež na ostrově mají.
Horší než tsunami
Příslušníci etnika Moken, kteří už po staletí žijí v thajském i barmském Andamanském moři u břehů souostroví Mergui, před patnácti lety podle ústupu moře a dalších znamení včas poznali, že se blíží „laboon“. Popis jevu, kterému my ze západní civilizace říkáme tsunami, si uchovali díky legendám a příběhům předávaným ústně z generace na generaci. Žádný psaný jazyk totiž nemají.
V patách za spoustami vod však přišla další přílivová vlna, kterou už předpovědět nedokázali. Záplava věcí, které v jejich legendách nemají místo, jako jsou třeba peníze, turisti, státní hranice, doklady totožnosti nebo život na jednom místě. Částečně to bylo právě díky pomoci po tsunami, Mokenové však často nevěděli, jak s tím vším naložit. V jejich původním jazyce dokonce neexistují ani slova popisující něco jako soukromý majetek.
Při svém tradičním nomádském životě, kdy se plavili, bydleli a žili na dřevěných lodích zvaných kabang, se o všechno dělili a ze svého okolí si brali jen to, co nutně potřebovali. Když náhodou ulovili víc ryb, než snědli, vyměnili je na asijských trzích za rýži a pár dalších nezbytností k životu. Právě pro svůj původně nespoutaný životní styl si vysloužili přezdívku „mořští cikáni“ nebo thajské označení chao le, tedy mořští lidé.
Před rozpínavostí moderní civilizace se však nemohou zachránit ním, že by vypluli na otevřené moře nebo vylezli do hor, jak to udělali během katastrofy z konce roku 2004. Často proto čelí právním útokům developerů, kteří chtějí na místě jejich vesnic vystavět hotely, a protože se nikdy nestarali o nějaké papírování, mají s prokazováním vlastnických nároků často problém.
Většina ze starších Mokenů se také narodila na lodích uprostřed blankytné modři oceánu. Nemají proto žádné oficiální rodiště a tedy ani nárok na občanství některého ze států v oblasti. V cestovním pase se do kolonky datum narození nedá vyplnit „kdysi dávno uprostřed léta za přílivu“, takže doklady povětšinou nemají a při překročení barmsko-thajské námořní hranice jim hrozí vězení. Když však zůstanou, kde jsou, mají ze stejného důvodu ztížený přístup ke státnímu školství nebo zdravotní péči. Dnes v severním Andamanském moři najdeme asi tři tisícovky Mokenů, v souladu s tradicemi jich ale žije pouhý zlomek.
Cesta do nikam
Ostrov Ko Phayam v provincii Ranong patří k té menšině andamanských ostrovů, které jsou součástí Thajska. Na rozdíl od mnohých jiných míst má to štěstí, že se mu masový turismus prozatím vyhýbá velkým obloukem. Celý kousek země dlouhý sotva deset kilometrů tak zamrzl v době přibližně před třiceti lety. Nejsou tu žádné velké hotely, supermarkety, auta ani další „požehnání“ moderní civilizace. I na takto zapomenutém koutu světa se však najdou místa ještě odlehlejší než jiná.
Hlavní dopravní tepna ostrova, tedy nahrubo vybetonovaná cesta, kam se vejdou sotva dva skútry vedle sebe, svou podobou předznamenává celý další vývoj věcí. Cestou k západnímu pobřeží se postupně mění v blátivou stezku, která se nakonec ztrácí v písku mezi mangrovy. Udržování rovnováhy na motorce se tu stává slušnou ekvilibristickou výzvou. Téměř neexistující cesta nakonec končí na břehu bahnité říčky uprostřed ničeho.
Vlastně – něco tu je. Polovina betonového mostu, která zcela zbytečně a poněkud komicky trčí z mangrovového porostu vstříc vodnímu proudu. Uprostřed stavby asi cestářům došel materiál, tak nechali most napospas tropické vegetaci. Podobně nezřídka končí celá řada dalších projektů, které se zaměřují na pomoc Mokenům.
Obyvatelé mysu za řekou si naštěstí z vody nic nedělají a jsou zvyklí si nějak poradit i bez mostů či spousty dalších věcí. Stačí zahoukat nebo zatroubit dýchavičným klaksonem skútru a na cestu přes řeku se vydá rázovité plavidlo – dvoumužný vor stlučený ze starých prken a ještě straších zrezivělých sudů. Dvoumužný? Oběma převozníkům, kteří pilně tahají za lano, není ani deset let, přesto obsluhují svérázný dopravní prostředek se zručností získanou léty práce.
Vesnice mořských lidí
Hrstka oprýskaných domků obklopuje něco jako parodii na náves a za nimi se hrdě vypíná pár dalších chýší na dřevěných kůlech. Jsou postavené přibližně ve stylu, v jakém si Mokenové dříve stavěli dočasné úkryty, ve kterých přečkávali období monzunových dešťů. Zde na Ko Phayamu jim však slouží jako trvalá obydlí.
Při pohledu dovnitř se člověku skoro nechce věřit, že můžou lidé existovat v tak základních podmínkách. Spí se na zemi, jí se na zemi a vaří se v několika plechovkách, jež mokenské ženy staví rovnou do ohniště. V písku na návsi se kutálí zbytek kovové prolézačky vyvrácené ze základů a kolem ní výská chumel polonahých dětí, kteří v ní provozují cosi jako zorbing na suché zemi.
Dospělí posedávají na bobku na zápraží a krátí si čas pozorování dětské hry. Opodál v chýši spí malé dítě v kusu látky zavěšené od stropu, takže z toho uzlíčku vykukuje jen jedna bosá nožička a půlka obličeje. Mokenové si opravdu vystačí s málem. Dnes sice žijí na Ko Phayamu nastálo, jejich spojení s mořem se však nezapře ani teď. Zatímco chýše mají na spadnutí, pár štíhlých člunů vytažených na břeh mělké zátoky je v překvapivě dobrém stavu. Nejsou to sice tradiční lodě kabang, které už Mokenové nemůžou stavět kvůli zákazu kácení stromů v chráněné oblasti, kde žijí, thajské rybářské čluny „longtail boats“ s přívěsným motorem a lodním šroubem na dlouhé hřídeli však při chytání ryb slouží skoro stejně dobře.
Přírodní poklady Ko Phayamu
- Díky poklidné atmosféře je ostrov Ko Phayam útočištěm nejen pro hippies a nezávislé cestovatele, ale i pro nejrůznější živočichy:
- Severní část ostrova je hnízdištěm nádherných zoborožců bělolících. Majestátní černé ptáky velké přes půl metru s obrovským žlutým zobákem měřícím skoro dvacet centimetrů nelze přehlédnout – obzvláště ráno a večer, kdy se slétají na zbytky z kuchyně místních bungalovů.
- Na severozápadě poblíž vesnice etnika Moken se rozrůstá dva kilometry dlouhý les mangrovníků. Lze se sem vypravit na mořském kajaku a kromě nejrůznějších ptáků si pozornost zaslouží i lezci – drobné rybky, které se na silných ploutvích vydávají z vody na souš a na kořenech mangrovníků loví suchozemský hmyz.
- Severní cíp ostrova je porostlý pralesem, lze sem však dojet na skútru. Poblíž pláže Aow Kwang Peeb žije několik tlup makaků jávských, které tu lze snadno pozorovat při každodenních aktivitách včetně používání kamenných nástrojů.
