Ve fidžijských pralesích a na vrcholcích tamních kopců se skrývají dávno zapomenuté a napůl rozpadlé důkazy klimatické katastrofy staré několik staletí. Nastává v novém tisíciletí kvůli lidskému chování další doba temna pro ostrovní ráje? A jak si vedou divocí tvorové, kteří tu žili ještě před příchodem člověka?
Mangrovová idyla a dávné pevnosti
Ze slaných vln vzdorně vystrkují své hnědé špice vzdušné kořeny mangrovníků a nad vodou na rozhraní moře a souše se klene zelený zápoj listí stromů, jež se naučily přežívat ve věčně proměnlivém prostředí slaných močálů. Samotné vzdušné kořeny, jež fungují úplně stejně jako šnorchly australských turistů obdivujících pestrý život mělkých korálových útesů nedaleko, jsou geniálním přizpůsobením mangrovníků. Podobně jako dýchací trubice dopravují vzdušný kyslík ke kořenovým buňkám, které by se jinak v bahně chudém na kyslík zadusily.
Šnorchl však zdaleka není jediným obojživelným vynálezem tvorů ze světa, kde díky přílivu a odlivu neustále kolísá hladina moře. Můžete se tu snadno setkat i s „potápěči naruby“ – rybami, jež vyrážejí na lovecké výpravy mimo vodu do světa suchozemců. Lezci obojživelní mají oči vypoulené jako žába, aby mimo vodní prostředí bezchybně zaměřili svou hmyzí kořist, a na svých silných ploutvích bez potíží lezou na větve mangrovů i několik metrů nad mořskou hladinu. Největší vynález si však nosí v tlamce. Mají uvnitř zásobu slané vody, skrz kterou probublávají vzduch a okysličenou vodu pouštějí k žábrám. Díky tomu vydrží mimo vodu dlouhé desítky minut a předvádějí nám v přímém přenosu, jak asi mohlo vypadat dobývání souše kdysi dávno v prvohorách.
Dole v bahně předvádějí svůj němý koncert krabi houslisti. Samečkové asi čtyřcentimetrových pestrých korýšů mávají svým přerostlým klepetem, jež se kvůli nadměrné velikosti nehodí ke sběru potravy a dokonce ani k obraně. Má však jeden dobrý účel – čím větší klepeto, tím svůdnější samec. Přerostlým nářadím tedy malincí krabi lákají partnerky. Díky své malé velikosti unikají krabi houslisti pozornosti většiny lidí, velcí mangrovoví krabi rodu Scylla však už takové štěstí nemají. Asi nejsnáze se s nimi setkáte na fidžijských tržištích, kde jsou úhledně svázaní provazem a připravení na svou poslední cestu do krabího kari.
Poptávka je veliká a krabů nebezpečně ubývá. Fidžijští odborníci si naštěstí uvědomují, že je třeba pro obnovu mangrovů něco dělat, a loni vysadili do moře nedaleko hlavního města Suva sedm tisíc krabích mláďat. Za dalšího půl roku krabi dospějí do „jateční velikosti“, a protože se někteří z nich před ulovením stihnou sami rozmnožit, posílí tím i volně žijící populaci. „Naši krabi navíc poskytnou místním lidem obnovitelný zdroj potravy i příjmu z prodeje krabů,“ doplňuje Wilco Liebregts, ředitel společnosti zabývající se chovem krabů. Ekologové do mělčin vysazují i nové mangrovové stromky, jež by měly posloužit jako základ obnovy ekosystému sloužícího jako bezpečná mateřská školka pro nesčetné množství druhů korálových ryb.
Veškeré snahy ochranářů o záchranu bohatých pobřežních biotopů však vůbec nemusejí stačit. Důkazy o tom se skrývají přesně na opačném konci škály fidžijského životního prostředí – na vrcholcích zdejších nejvyšších hor. Leží tam ruiny více než stovky opevněných vesnic, kterým Fidžijci říkají „koronivalu“ – tedy v překladu válečná města. Proč se však dávní Fidžijci potřebovali opevňovat a bránit proti sousedům?
Všechno svědčí pro to, že opevněná sídla začala vznikat na počátku druhého tisíciletí ve stejné době, kdy udeřila poslední „malá doba ledová“. Kvůli klimatickým změnám tehdy poklesla hladina moří. Stačil necelý metr, aby zároveň množství dostupných mořských delikates pokleslo o osmdesát procent – vrcholky korálových útesů se vynořily z moře, laguny se zakalily, mangrovové bažiny vyschly a na souši poklesla hladina spodní vody. Lidé začali o zbytky zdrojů bojovat a nakonec se před soupeři opevnili v horách. Dnes čelí Fidžijci opačnému trendu. Hladina moří kvůli současným klimatickým změnám stoupá a nikdo neví, co to v budoucnu přinese. V dobré zprávy však doufá málokdo.
Filmové hvězdy v ohrožení
Když počátkem osmdesátých let přišel do kin romantický film Modrá laguna, strhla se kolem něj lavina protichůdných reakcí. Mladí lidé se houfně zamilovávali do hlavních představitelů kasovního trháku z tropického ostrova, zatímco filmoví kritici cupovali snímek na cáry. Jedna reakce však byla zcela mimo průměr. Jeden muž, kterému byla naprosto ukradená dívčí krása herečky Brooke Shieldsové i trable s dospíváním jejího partnera Christophera Atkinse, začal s udiveným výrazem balit do kufru šupléry, fotoaparáty a plátěné pytlíky na plazy. Byl to australský herpetolog John Gibbons.
Při sledování předpremiéry ho zaujali velcí zelení ještěři, kteří ve filmu pobíhali po větvích. Začal vyzvídat, kde se film vlastně natáčel, a filmaři ho poslali na fidžijský ostrov Nanuya Levu ležící v ostrovní skupině Yasawa. Gibbons tušil velký objev, takže nelenil a vyrazil do tropů. Nemýlil se. Objevit koncem dvacátého století zbrusu nový druh téměř metr dlouhého plaza bylo samo o sobě husarským kouskem. Protože však byl ten ještěr zároveň příbuzným jednoho z nejvzácnějších a nejzáhadnějších leguánů světa, byla to doslova vědecká senzace. A také další starost pro ochranáře.
„Když jsme chránili vody kolem ostrova Yadua Taba před rybáři, kteří chytali ryby dynamitem, chtěl po nás jeden z nich nálož hodit. Držel v jedné ruce patronu a v druhé zapálený doutník. Tenkrát to bylo o vlásek,“ svěřil se místnímu reportérovi ranger Pita Biciola pověřený ochranou leguáního království. Právě tady, na malém ostrůvku s rozlohou menší než jeden čtvereční kilometr, žije většina z asi třinácti tisíc fidžijských leguánů druhu Brachylophus vitiensis, kteří ještě zbývají. V minulosti na tom však byli ještě hůř. Jejich vajíčka ničily zavlečené krysy a vysazené kozy zase spásaly potravu býložravých ještěrů. Oba škůdce se na ostrůvku podařilo vyhubit, takže stavy leguánů opět stoupají a vzácný suchý pobřežní les vzkvétá.
Do malé ostrovní rezervace mají dnes běžní lidé vstup přísně zakázaný. „V naší záchranné stanici máme pět leguánů z ostrova Yadua Taba,“ ukazuje ředitel zoologické zahrady Kula Eco Park a záchranného centra pro ohrožené druhy v jednom Ramesh Chand. Záchranná stanice leží na hlavním fidžijském ostrově Viti Levu poblíž pobřežního města Sigatoka. Ta pětice vzácných plazů tvoří prazvláštní vyhnance, za jejichž osud mohou lidé. Vlastně jeden člověk – pašerák, který je v kufru odvezl z ostrova Yadua Taba a kterému je úřady zabavili až na letišti v Nadi. „Populace leguánů je tak vzácná, že si nemůžeme dovolit zavlečení žádných chorob. Proto muselo těch pět leguánů zůstat u nás na hlavním ostrově,“ vysvětluje Chand. Každopádně se uloupení plazi nakonec dostali do dobrých rukou: V záchranné stanici už odborníci odchovali na třicet mláďat velevzácných ještěrů.
Leguáni z malého ostrova nejsou jedinými smaragdově zelenými vzácnostmi fidžijských ostrovů. „Ve skutečnosti máme na ostrovech leguánů tři druhy a všechny jsou kriticky ohrožené. Ten poslední jsme objevili až díky rozborům DNA,“ vypočítává Ramesh Chand. Vyšetření DNA zároveň slouží jako jakýsi leguání občanský průkaz. „Sekvence ještěrů z různých ostrovů se mírně liší. Díky tomu dokážeme určit, odkud přesně ten který leguán pochází. A to i u zvířat, které někdo před časem ilegálně odvezl ze země,“ vysvětluje Chand. Stejný postup pomohl vyřešit ještě jednu menší tichomořskou záhadu – odkud pocházejí leguáni obývající nedaleká souostroví Tonga a Vanuatu. Jejich předci se vylíhli zde na Fidži a přes vodu je podle všeho přepravili lidé ve svých lodích.
Šupinatí mořeplavci?
Na Tongu či Vanuatu přepravili leguány asi lidé, pro otužilé plazy by však taková plavba „na vlastní pěst“ možná byla ve skutečnosti hračkou. Kdysi, před nějakými patnácti miliony let, jejich předkové patrně přepluli téměř celý Tichý oceán až z deset tisíc kilometrů vzdálené Ameriky. Právě tam totiž leží pravlast leguánů, kteří podle veškerých výzkumů nemají a neměli v Asii, jež je k Fidži blíž, žádné příbuzné.
„Cesta na voru z utržené vegetace by jim musela trvat asi čtyři měsíce. Ačkoli se to zdá nepředstavitelné, možné by to být mohlo. Fidžijští leguáni jsou býložraví, takže by se cestou mohli živit okusováním vlastního plavidla. Stejnou cestou by mohli získávat i vodu. Mnoho ještěrů získává většinu tekutin z potravy,“ argumentuje Ramesh Chand. Navíc přichází v úvahu další možnost. Leguáni mohli přicestovat v konzervách. Přesněji řečeno ve vajíčkách zachycených mezi rostlinami, která se pak v klidu vylíhla až po vyplavení celého voru na fidžijskou páž. Jisté je jedno – jiné druhy leguánů takto po moři zvesela „raftují“ mezi karibskými ostrovy, i když jsou jejich plavby ve srovnání s fidžijskou anabází příjemným výletem.
Důkaz pro tak odvážné tvrzení mohou skrývat samotné mangrovníky vroubící fidžijské pobřeží. Některé jejich druhy využívají pro své rozšiřování stejný způsob, jakým na Fidži dorazili i leguáni – jejich semena se nechávají unášet mořskými proudy. Jeden z druhů mangrovů, kořenovník obecný, se tak dostal z Ameriky až na některé z tichomořských ostrovů.
Leguání zajímavosti
- Třetím druhem fidžijských leguánů objeveným díky analýzám DNA je Brachylophus bulabula. Bula je přitom fidžijským pozdravem a vyjádřením spokojenosti. Většinou suchopární vědci se tedy pro jednou nechali při vymýšlení názvu inspirovat místní kulturou.
- Fidžijci vnímají své leguány jako kulturní bohatství země. Proto se s vzácnými plazy setkáte na zdejší pětidolarové bankovce, poštovních známkách, deskách telefonních seznamů a také na řadě suvenýrů.
- V místním jazyce se leguán řekne „vokai“. Dva z místních kmenů považují leguány za svá totemová zvířata. Musíte si u nich dávat pozor, když o leguánech mluvíte. Jejich jméno by se nemělo vyslovovat v přítomnosti žen a trestem za porušení tohoto tabu může být i pořádná nálož klackem na záda.
- Mnozí lidé se leguánů obávají. Může za to jejich odstrašující chování. Podrážděný leguán téměř zčerná a s otevřenou tlamkou předvádí předstírané výpady na útočníka. Ve skutečnosti je však býložravý a neškodný.
- Vajíčka leguánů druhu Brachylophus vitiensis se mohou vyvíjet až devět měsíců. Doba srovnatelná s těhotenstvím ženy patří k nejdelším inkubačním dobám ve světě plazů.
V zajetí písku
- Asi tři kilometry od města Sigatoka, kde stojí i záchranná stanice leguánů, se rozkládá další přírodní unikát.
- Zdejší systém pobřežních pískových dun zabírá rozlohu kolem 650 hektarů, tedy asi desetkrát víc než pražská zoo.
- Písečné duny ležící v ústí řeky Sigatoka vznikly při pobřežním i říčním zvětrávání zároveň, některé z nich jsou vysoké až 60 metrů.
- V oblasti odborníci objevili největší hřbitov v Tichomoří s pozůstatky 50 osob a také zbytky keramiky a nástrojů starých až 2600 let. Nejstarší pozůstatky jsou patrně dílem starodávných Lapitů.
- Důležitá přírodní i archeologická lokalita usiluje o zápis na seznam světového dědictví UNESCO, od roku 1989 je fidžijským národním parkem.
