Baskicko - Divoká krása - Nature in Picture

Kdysi tu řádili obávaní korzáři, dnes baskické pobřeží ovládli výrobci sladkých delikates. U nohou má francouzské Baskicko prohřátý Atlantik a kolem krku horské louky, po kterých se prohánějí vzácní otužilí koníci. Tady se dá skutečně najít skoro všechno.

Vesnické město u mořské řeky

Při tradiční baskické hře podobné squashi – pelotě, může míček létat rychlostí až dvě stě kilometrů za hodinu. Pokud po odrazu od herní zdi „frontonu“ trefí někoho, kdo nemá patřičné ochranné pomůcky, bude si to hráč asi pamatovat hodně dlouho. Návštěvníci Baskicka si své zážitky mnohdy uchovávají po celý život a na rozdíl od rány míčem to bývá moc příjemné vzpomínání.

Ačkoli francouzské Baskicko od zbytku země galského kohouta už přes čtyři staletí neodděluje žádná viditelná hranice, zdejší rázovitost je cítit okamžitě, jakmile se člověk v zemi Basků octne. Při cestě na jih od Arcachonského zálivu tou vstupní bránou bývá menší město Bayonne.

Voda v řece Nive ubývá, jako by někdo dole po proudu z jejího dna vytáhl obří špunt, a pestrobarevné odrazy domů na hladině zvolna prorážejí kameny říčního dna. Blízkost Atlantiku je cítit i tady, nějakých šest kilometrů ve vnitrozemí, a voda v řece kopíruje mořský příliv s odlivem. Všechno ostatní ve městě však kopíruje baskický styl života, a to včetně domů na nábřeží samotných. Hezčí ukázku typické hrázděné baskické architektury by člověk široko daleko hledal jen těžko a velké dřevěné okenice se povětšinou převlékly do baskických národních barev – červené, zelené a bílé.

Z boční uličky vedoucí od nábřeží vzhůru ke katedrále Panny Marie se line vůně čerstvé kávy. Po chvíli chůze rovnou za nosem člověk dorazí k malé pražírně, kde se pilně otáčí ocelový pražicí buben a majitel v bílé zástěře vám osobně namele přesně tu kávovou směs, na kterou si ukážete. Jen o kousek dál se v kryté městské tržnici lidé nenuceně baví nad výpěstky či výrobky místních farmářů včetně sýra Ardi Gansa, který se vyrábí z nesvařeného ovčího mléka a před prodejem zraje celých šest měsíců. Bayonne je zkrátka podle územního členění městem, vládne tu však dokonale vesnická atmosféra.

Přitom právě tady, kousek od španělských hranic, začalo jedno tažení, které nakonec pokořilo celou Francii včetně zdejšího královského dvora. Uprchlíci před španělskou inkvizicí sem před několika staletími přinesli umění výroby čokolády. Kouzlu hnědé laskominy pak propadla celá země. Dnešní chocolatiéři se svou prací žádné tajemství nedělají a ochotně ji předvedou každému, kdo navštíví jejich manufakturu.

Pottok není řeka

Jsou houževnatí jako sami horští Baskové, a jak člověk stoupá od moře čím dál výš do předhůří Pyrenejí, začíná jich v krajině postupně přibývat. A to je dobře. Baskičtí koníci plemene Pottok totiž patří mezi ohrožená plemena – vlastně byli prvním plemenem koní, které se na seznam ohrožených baskických plemen zvířat dostalo.

V drsných horských podmínkách tu přitom žijí možná už od doby lovců mamutů, takže by byla opravdu škoda, kdyby nakonec vymizeli. Protože stále ještě žijí polodivokým způsobem života, potýkají se stejně jako tvorové z volné přírody s úbytkem životního prostředí. Kromě toho se však museli vyrovnat i s tím, že je lidé přestali potřebovat jakožto pracovní zvířata.

V celém Baskicku dnes žije pottoků několik tisíc a vznikají rezervace, kde si mohou svobodně žít svým koňským způsobem života ve stádech s až třiceti klisnami, které brání jediný hřebec. Život ve vesnicích kolem je přitom nejbaskičtějším ze všeho baskického, co jsme cestou poznali.

V duchu obrození místních kultur, které je patrné po celé Evropě, jsou všude ve francouzském Baskicku dvojjazyčné směrovky u silnic i názvy ulic nebo třeba obchodů. Tady v horách však zní baskičtina jaksi naléhavěji a objevuje se doslova na každém kroku. Pro cizince je to jazyk jako z jiné planety a odborníci na tom nejsou o moc lépe. Dodnes si nejsou jistí, kde se tady vlastně vzala, ani kterým jiným jazykům by mohla být příbuzná.

Někteří horalé však evidentně mají jasný názor na to, s kterým jazykem by spojovaná být neměla. Podobně jako třeba na Korsice není těžké narazit na názvy obcí, na kterých je jejich francouzská podoba rezolutně přestříkaná černým sprejem. Baskové však naštěstí po cedulích nestřílejí z brokovnice, jak se to někdy stává na severu Korsiky.

Ascain, Ainhoa, Espelette – projděte si kteroukoli z místních osad a mezi hrázděnými domy s pestře natřenými trámy zaručeně narazíte na svatou trojici, bez které se žádná baskická vesnice neobejde. Kupodivu v ní nenajdete hostinec, protože ji tvoří kostel, hřbitov a hřiště na pelotu. Tedy – ne, že by ve vesnicích hostince neměli. Mají, a výtečné. Nabízí se tu k ochutnání zaručeně čerstvé speciality místní kuchyně jako výtečný koláč Gâteau Basque a xxx. Při troše štěstí do nich kuchař nepřidá moc červených a po čertech pálivých papriček z Espelette, které se tu ve snopcích suší před každým druhým domem a používají se třeba i ke konzervování proslulé bayonnské sušené šunky.

Korzáři a svatby

Tohle že býval jeden z největších rybářských přístavů Francie? Při pohledu na skromnou flotilu nevelkých člunů natřených křiklavými barvami a pár mužů spravujících na nábřeží sítě se tomu dá uvěřit jen stěží. Jediná chráněná zátoka francouzského Baskicka však byla nejen důležitá, ale také pořádně nebezpečná. Před třemi staletími připomínala jamajský Port Royal uprostřed Evropy a jak Španělé, tak Angličané to tu z duše nenáviděli. Až do té míry, že napařili dnes mírumilovnému přímořskému městečku Saint-Jean de Luz přezdívku „hnízdo zmijí“. Od místních korzárů by se tenkrát mohli své řemeslo učit i piráti z Karibiku. Jeden z nich byl tak výkonný, že za svou kariéru stihl zajmout přes sto nepřátelských lodí.

Dnes má zdejší hlavní ulice Rue Gambetta mnohem sladší atmosféru. Doslova. Cukrárna Maison Adam tu funguje už od časů korzárů a po celou tu dobu si vlastnická rodina z otce na syna předává žárlivě střežený recept na první a prý nejlepší baskické makronky v celé Francii. Jsou tak výjimečné, že je kdysi během své svatby ocenil i král Ludvík XIV. osobně, když si je objednal jako obřadní pečivo. V podstatě se jedná o drcené mandle s cukrem a vaječným bílkem, nějaký háček v tom však asi bude. Jediná placička o průměru menším než tenisák stojí přes euro, a přesto tu mají pořád plno.

Ludvík XIV. si ve zdejším kostele Jana Křtitele vzal svou sestřenici a španělskou princeznu Marii Teresu a pak prý nechal zazdít hlavní vchod, aby už žádný novomanželský pár nemohl do svatostánku vstoupit v jeho stopách. Vnitřek je přitom skvělou ukázkou toho, jak to chodí na baskické mši. Muži ji sledují s nadhledem, zatímco ženy sedí hezky při zemi. Stěny kostela totiž lemují tři patra dřevěných balkonů určených výhradně pro příslušníky silnějšího pohlaví.

Dnes se však chodí mnohem spíš venku. Ulici Rue Gambetta lemují obchůdky, kde se dá sehnat všechno možné včetně baskických „holí smrti“, kterým se tu říká makila. Na první pohled připomínají obyčejnou hůl, v dutině pod rukojetí se však skrývá hrozivý bodec. S bodáním mají ostatně Baskové své dlouholeté zkušenosti. Dokonce i známý bajonet byl vynalezený kousek odtud v Bayonne. Kolem obchůdků proudí lidé v množství, které je tak akorát. Stačí to na vyvolání atmosféry přímořského střediska, není tu však rušno ani přelidněno. Tady si zkrátka může každý na vzdory korzárům, makilám i bajonetům užít to nejlepší, co Baskicko nabízí.

Baskické zkoušky síly

V drsné zemi Basků se život s lidmi moc nemazlil. Proto se tu kromě peloty vyvinula celá řada dalších sportů či soutěží založených na každodenních úkolech: