Celá tisíciletí nás mikrobi válcovali na plné čáře, protože jsme o nich neměli ani tušení. Doktoři i šarlatáni se museli spoléhat na pověry či domněnky, a výsledky jejich léčení byly často horší než nemoc sama. Dnes sice máme k dispozici veškeré poznatky moderní vědy, v době koronavirové však bují bludy podobně jako ve středověku. Vědci však nespí a brzy viru svírajícímu celý svět podrazí nohy.
Sperma do pusy, líh do žil – a koronavirus dožil
„Nemohli bychom vstřikovat lidem desinfekci jehlou do žil?“ Doba koronavirová vyvolává u nejednoho z nás strach či zoufalství, které bývají rodiči hodně bizarních nápadů, ale tohle? A ještě k tomu z úst samotného prezidenta Spojených států Donalda Trumpa? Ještě ke všemu, když tuhle otázku položil lékařům s naprosto vážnou tváří? Existuje však jiskřička naděje, že si ve skutečnosti dělal legraci. On totiž s vážnou tváří prohlašuje i jiné věci, třeba že se Rusko nevměšovalo do amerických prezidentských voleb nebo že řádně platil daně, takže se občas těžko poznává, kdy je jeho vážný výraz opravdu vážný.
Do boje s koronavirem však každopádně s hodně diskutabilními zbraněmi vytáhlo mnohem víc lidí než on. Osobní trenérka Tracy Kissová z města Aylesbury poblíž Londýna používá vskutku těžký kalibr. Třikrát týdně pije smoothie s přídavkem spermatu svého přítele, a prý se jí díky tomu vyhýbá nejen koronavirus, ale už tři roky nechytla ani chřipku nebo nachlazení. Jiní lidé si stejně jako za časů našich pra-prababiček pořizují nejrůznější talismany a jedna turecká léčitelka prý dokonce slibovala svým klientům, že od nich nemoc během rituálu odežene vlastním dechem. Mělo to jen jednu vadu na kráse. Sama se totiž koronavirem nakazila, takže její pacienti dostávali infekční nálož hezky z první ruky – tedy pusy.
Jiný kraj, jiný mrav. V našich zeměpisných šířkách pověrčiví lidé věří, že černé kočky nosí smůlu. Ve Vietnamu ji však mají ony samy, a pořádnou. Místní začali z černých koček připravovat vývar či pastu, která prý proti zrádnému viru pomáhá. Nebohé micky nejdřív uvaří ve vodě, pak stáhnou a dovaří, aby měl lektvar patřičnou účinnost. Lidé ho pak dávají pít i svým dětem. Deník The New York Post dokonce tvrdí, že ochránci zvířat natočili video, ve kterém někdo vaří v hrnci kočku zaživa.
Proti tomu vypadá používání plynových masek, menstruačních vložek, plastových lahví nebo rovnou na míru vyrobených izolačních obleků připomínajících umělohmotné bubliny, se kterými přišlo italské designové studio Libero, místo roušek jako milý žertík. Celý tenhle kolotoč kuriozit však poněkud morbidně připomíná středověk, kdy nikdo netušil, co je virus či bakterie, a po městech chodili felčaři v děsivých převlecích.
Jak zabít léčením
Pacient zmítaný horečkou stěží rozlišuje realitu od halucinací. Nateklé boláky plné hnisu a krve ve slabinách, podpaží a na krku způsobují nesnesitelnou bolest. Dýmějový mor nezná slitování. Oběť otevírá oči – a nad ní se tyčí strašidelná postava s obrovskýma očima, krkavčím zobákem a pláštěm z mastné kůže spadajícím až k nohám. Tohle zní jako pozvánka do pekla. A pro většinu obětí moru byla opravdu otevřenými dveřmi na věčnost. Moroví doktoři v obavě, že chytí nákazu sami, takhle nemocné opravdu navštěvovali – i když se z postavy s ptačím zobákem postupem času stala oblíbená maska benátských karnevalů.
Smrtelná nemoc způsobuje zanícení hlavních mízních uzlin, které máme na výše zmíněných místech na těle. Smůlou tehdejších obětí byl pohled na lékařství, který vytyčily antické autority jako Galen nebo samotný Hippokrates, a který středověká církev slepě podporovala z obavy z vědeckého pokroku. Jejich základem byla snaha dosáhnout rovnováhy mezi čtyřmi základními tělesnými tekutinami – krví, žlučí, hlenem, a takzvanou černou žlučí. Tou byly podle všeho krevní sraženiny po vnitřním krvácení. Tehdejší doktoři se snažili tekutiny vyrovnat tím, že pacientům pouštěli žilou nebo jim dávali lektvary, které je nutily „zdravě“ zvracet nebo nadměrně močit. Představte si, že jste nad hrobem, a někdo na vás zkouší takovéto laskavosti.
Samotná maska morových doktorů byla odrazem toho, co tehdy lidé věděli o původcích infekčních nemocí, tedy vůbec nic. První pořádný mikroskop s možná až pětisetnásobným zvětšením zkonstruoval Nizozemec Antoni van Leeuwenhoek v sedmnáctém století a objevil díky němu bakterie. Trvalo však skoro další dvě století, než lidem došlo, jak nebezpečná stvoření to dokážou být. Do té doby si museli vystačit s nejrůznějšími domněnkami, a podle toho to také vypadalo. Jednou z nejrozšířenějších byla představa, že za infekční nemoci může zkažený vzduch odborně zvaný miasma. Právě jako filtr proti „vzduchové nákaze“ sloužil i zobák morových doktorů napěchovaný sušenými vonnými bylinkami. Jiní léčitelé na to šli tvrději a snažili se vypudit nakažlivý vzduch zápachem ještě větším. Pálili tedy v domech nemocných nebožáků dehet, síru a další nechutnosti.
Můžou za to planety a Židi
Vědátoři u dvora francouzského krále Filipa VI. před sedmi sty lety zapřáhli do svých služeb tehdy velmi oblíbenou astrologii a hned měli po ruce celý zástup viníků nemocí. Podle nich za tehdejší morovou ránu mohly suché a horké planety Saturn, Mars a Jupiter, které se sešly v konjunkci ve znamení Vodnáře a tím vytahovaly jedovaté páry z povrchu Země. Navíc prý tou dobou ještě proběhlo zatmění Měsíce – no uznejte, taková kombinace by jistě porazila i slona. Jedna z nejničivějších nemocí dneška po své domnělé příčině dokonce získala jméno. Slovní spojení „mal aire“ znamená zkažený vzduch a lidé skutečně věřili, že malárii způsobují jedovaté výpary z bažin.
Špatný vzduch však ještě nebyl tak špatný v porovnání s jinými léčebnými postupy. Mnoho lidí vidělo v epidemiích boží trest, a tak během morových ran pochodovaly holandskými městy zástupy flagelantů, kteří věřili, že se bičováním do krve před všemohoucím očistí. Při jiných „kúrách“ tekla krev druhých, a proudem. Židé podle svých křesťanských sousedů mohli v historii za kdeco, tak proč ne za nakažlivé nemoci? Během epidemií proto lidé podnikali pogromy na židovská ghetta, hořely domy a oběti jejich řádění se počítaly na tisíce. Další vyznavače Tóry uvrhali na mučidla a nutili je, aby se přiznávali k celosvětovým spiknutím.
Vedle toho je utrpení slepic jen slabým odvarem. Oběť dýmějového moru měla kvočnu chytit, zaživa jí oškubat zadek a připlácnout si ho na boláky. Slepice pak musely ve zmíněné pozici zůstat, dokud boláky nezmizely, ony samy nenatáhly brka nebo neumřel pacient. Vzhledem ke smrtnosti moru u lidí však měly slepice slušnou naději na přežití. Zdá se to sice neuvěřitelné, ale pověry o nemocích jen kvetly ještě před pouhými sto třiceti lety. Tehdy se ve Spojených státech věřilo, že se chřipka může šířit telegrafními dráty, dopisy nebo papírovými penězi, protože v tu dobu onemocnělo nějak hodně telegrafistů, pošťáků a bankovních pokladníků.
Skutečný bič na mikroby
Infekční nemoci mělo léčit i kravské mléko a v dobách největší nouze si lidé dokonce vzájemně nejlepší dojnice kradli. Rohaté stračeny se však skutečně, byť nevědomky octly v první linii boje proti jedné z nejhorších chorob všech dob. Pravé neštovice měly na svědomí asi tak půl miliardy lidských životů jen za poslední století, kdy ještě byly mezi námi. Ještě dříve jim podlehlo třeba téměř devět desetin obyvatel předkolumbovské Ameriky. Kdo neštovice přece jen přežil, vypadal nadosmrti jako po výbuchu granátu. Proto se rozhodně vyplatilo dělat dojičku.
Odbíjí konec osmnáctého století a anglický lékař Edward Jenner zjišťuje zajímavou věc. Každému v okolí, kdo se dostatečně ochomýtá kolem krav, se neštovice jako zázrakem vyhýbají. Všímavému doktorovi došlo, že to může být proto, že se dojičky i zemědělci nakazili kravskými neštovicemi způsobujícími boláky na vemeni. Domluvil se proto s místním chlapcem Jamesem Phippsem na riskantním experimentu. Nejdříve ho záměrně nakazil kravskými neštovicemi, které u lidí nepůsobí žádné potíže, a po nějaké době i těmi pravými.
Smrtelná nemoc však u Jamese nepropukla. Navzdory tomu, že ani sám Jenner nevěděl, proč to funguje, objevil a začal používat první vakcínu na světě. Do osmdesátých let minulého století to měly neštovice celosvětově sečtené, a dokonce i samotná vakcína se jmenuje podle tvorů, kteří nám ji dali – slovo pochází z výrazu vacca, což je latinské pojmenování pro krávu. Dnes už dobře víme, proč vakcína proti neštovicím zabrala. Viry kravských a pravých neštovic jsou si velmi podobné, takže když se náš imunitní systém setkal s tím prvním, naučil se podle specifických antigenů na povrchu viru rozpoznávat i ten druhý. Dnes máme podle Světové zdravotnické organizace vakcíny proti pětadvaceti chorobám, které zachraňují miliardy životů.
Jak na koronavirus
Funguje to spolehlivě a jednoduše. Je to, jako když chce člověk přeskákat po kamenech z jedné strany řeky na druhou. Pokud je většina kamenů suchých a bezpečných, má slušnou šanci, že to zvládne bez namočení. Jestli jsou však skoro všechny balvany porostlé řasami a kluzké, asi se mu to nepodaří. S viry je to stejné, jen při přeskakování používají místo kamenů lidi. Pokud jich většina bude proti viru imunní, nebude mít původce nemoci kudy skákat a bude muset zůstat hezky na svém břehu. Říká se tomu kolektivní imunita a můžeme jí dosáhnout dvěma způsoby – buď nechat dostatečný počet lidí, aby se nemocí nakazili a získali protilátky přirozeně, nebo jim protilátky dodat pomocí vakcíny.
První varianta nám moc nepomůže, protože za sebou virus covid-19 zanechává příliš mnoho vážných případů. A to znamená zahlcení kapacit zdravotnictví v řádu týdnů. Souvisí s tím i záhada, nebo vlastně logičnost, „magického“ reprodukčního čísla R, o kterém se mluví v každých televizních zprávách. Při současných hodnotách kolem 1,5 to znamená, že pokud začínáme den se stovkou nakažených, bude jich večer asi dvě stě padesát, tedy jednouapůlkrát tolik plus původní počet. Jestli však bude počáteční počet pacientů sto tisíc, na konci dne jich napočítáme dvě stě padesát tisíc a o den později tři čtvrtě milionu.
Proto se lékařské týmy po celém světě předhánějí, kdo se k účinné vakcíně dostane dřív, a je to opravdu sprint na dlouhou trať. Vakcíny obsahují oslabený či mrtvý patogen nebo dokonce jen části jeho molekul, podle kterých se imunitní systém naučí, jak skutečného původce nemoci rozeznat. Výroba, několikastupňové testování a následné schválení do prodeje příslušnými úřady nezřídka trvá mnoho let. V případě koronaviru už se sice objevily zprávy, že některé země vakcínu mají, té spolehlivé bychom se však měli dočkat na přelomu roku a jejího plošného nasazení do léta – což je ve světě medicíny doslova rekordní výkon. Odborníkům by v takovém případě stačil pouhý rok či rok a půl od chvíle, kdy se virus v Číně poprvé objevil.
Jak jsme daleko?
Po světě už se testuje kolem čtyřicítky vakcín proti koronaviru a některé z nich už postoupily k finální fázi zkoušení na velkém vzorku lidí. Objevily se dokonce i nápady zkrátit čas na vývoj podobným typem pokusu, jaký vyzkoušel doktor Jenner s Phippsem. V dnešní době však byly odmítnuty jako příliš nebezpečné a neetické, ačkoli se hlásí řada dobrovolníků, kteří by takzvaný zátěžový test klidně podstoupili, a hlásí se třeba do služeb skupiny 1 Day Sooner.
Objevují se dokonce i nové metody výroby vakcíny, které používají neškodné viry nebo jen části virových nukleových kyselin (DNA nebo RNA). Vědcům se už totiž povedlo kompletně „přečíst“ genom koronaviru způsobujícího nemoc covid-19, takže máme k dispozici kompletní „návod“ na genetické experimenty. V prvním případě si vědci „vypůjčili“ neškodný virus, který infikuje šimpanze, a „vsadili“ do něj tak velký úsek genetického kódu koronaviru, aby nám výsledek nemohl ublížit, ale aby se náš imunitní systém zároveň naučil samotný koronavirus napadat.
Druhý příklad předpokládá, že virová DNA spustí v těle výrobu částí virových, bílkovin, na kterých se buňky imunitního systému potrénují jako v prvním případě. Ať již se jako nejlepší ukáže jakákoli z vakcín, zbývá stejně udělat ještě hromadu práce – schválit ji k používání, vyrobit jí obrovské množství a dostat ji k miliardám lidí po celém světě. Držme si palce, aby se to povedlo co nejdřív.
