Teleport do minulosti
Francouzská riviéra je jedno velké umělecké dílo. Jako magnet přitahovala nejslavnější malíře posledních dvou set let. Vrátit se v čase a podívat se na jednotlivá místa jejich očima můžete díky unikátnímu projektu „Po stopách starých mistrů“ a dokonce úplně zadarmo.
Co to je za téměř afrodiziakální přitažlivost místa, která donutí Picassa, Renoira, Moneta, Chagalla a mnoho dalších geniálních malířů zavítat či se dokonce na čas usadit na stejném místě? Prý je to kombinace naprosto výjimečného světla, tyrkysové barvy Středozemního moře, pitoreskní krajiny olivovníků a borovic a vůbec vesnické atmosféry dnes známých letovisek.
Umění tu roste jako houby po dešti stejně jako kdysi a kreativitě se meze nekladou. A tak se zrodil jedinečný projekt „Po stopách starých mistrů“, do kterého je zapojených deset městeček či vesnic a na jehož trase najdete téměř šedesát uměleckých děl. Tvůrci projektu si dali tu práci, že našli přesně ta místa, na kterých kdysi stával malířský stojan s plátnem a za ním mistr malující kouzlo daného místa. Dnes tu stojí keramické panely s replikami mistrovských maleb. Vy tak dokonce i ze stejného úhlu můžete pohlédnout do krajiny a porovnat, jak vypadala dříve a jak nyní. V podstatě se teleportujete v čase o sto či dvě stě let zpátky.
Třpytivé Antibes
„Abych mohl malovat Antibes, musel bych kreslit zlatem a drahokamy“, prohlásil zasněně Claude Monet, kterého přímo niterně zasáhla neskutečná intenzita středomořského světla. Pracoval nepřetržitě celý den, aby dokázal zachytit jeho neustálé třpytění na hradbách starého města, na listech pomerančovníků či na hladině moře. Každou minutou se v jeho očích s pohybem slunce měnila krása okamžiku. Jeden z jeho nejznámějších obrazů „Ráno v Antibes“ z roku 1888, jehož originál visí v Muzeu umění ve Philadelphii, můžete obdivovat na Plage de la Salis.
Tento úsek pláže z bílého písku s malými chráněnými zátokami inspiroval i Raymonda Peyneta k namalování milenců s pevností v pozadí. Obrovskou popularitu si tento obraz získal až na druhém konci světa u japonského publika. Mnoho novomanželů ze země vycházejícího slunce si pro svou svatební cestu vybírá právě Antibes, aby navštívili místo, odkud tento romantický symbol pochází. Mohou tu dokonce získat i speciální svatební certifikát. Zvažte tedy, jestli sem třeba příští rok na svátek svatého Valentýna také nezavítáte.
Na Antibes měl nezapomenutelné vzpomínky i otec kubismu Pablo Picasso. Je to asi jediný autor, kterého nebudete obdivovat pod širým nebem, ale v Musée Picasso. Tenhle umělecký svatostánek najdete na nejprestižnější adrese, která v Antibes vůbec může být. Přímo v jeho ateliéru mezi robustními zdmi římské pevnosti, které dříve nikdo neřekl jinak než Château Grimaldi. Picasso tu strávil jen tři měsíce, zato byl ale neuvěřitelně plodný. Namaloval 23 obrazů a 44 kreseb. Všechny je věnoval muzeu s podmínkou, že se nikdy nebudou stěhovat ani půjčovat. Jestli je tedy chcete vidět, musíte sem.
Picasso je ztělesněným příkladem rčení, že dobrý pilot zalétá i na vratech od stodoly. Jestli si myslíte, že tento excentrický génius měl vždy ideální podmínky k tvorbě, jste na omylu. V malé rybářské vesničce, jakou Antibes ještě po druhé světové válce bývalo, měli o malířské potřeby velkou nouzi. Štětce si proto vyráběl sám a barvy do palety získával z lodních barev na nábřeží. Měl trošičku otočený režim. Maloval především v noci.
Pompa malířského i stříbrného plátna
Chcete-li se dostat na Riviéru a vidět všechnu tuhle krásu, měli byste, až pomine hrozba koronaviru, sednout na letadlo a nechat se dovést do Nice a odtud pak dělat paprskovité výlety po okolí. Až se dostatečně nabažíte kosmopolitní metropole Azurového pobřeží, v nohách budete mít celých osm kilometrů procházky po Anglické promenádě, a až vám do oka padne secesní hotel Negresco, zvedněte hlavu. Jeho růžovou kopuli navrhl sám Gustav Eiffel.
Že je Francie bezkonkurenčně nejlepším místem na zemi, co se týče podpory umění, dokazuje nejpopulárnější náměstí ve městě Place Massena. Poznáte ho na první pohled. Náměstí totiž zdobí sedm stejných postav vyrobených z bílé pryskyřice, které sedí na deset metrů vysokých sloupech. Všech sedm postav ztělesňuje sedm světadílů. V noci svítí a mění barvy od růžové přes fialovou, zelenou, žlutou až k modré, což představuje symbolický rozhovor mezi kontinenty.
K povinným zastávkám po vaší cestě za uměním bude rozhodně patřit také Villefranche-sur-Mer, kam z Nice dojedete autobusem za čtvrt hodiny. Villefranche si dodnes zachovalo idylickou až intimní atmosféru. Jeho malebnosti nahrávají pastelové barvy fasád či členité pobřeží s malými loďkami a tuctem malých kavárniček. Úzké uličky stoupají strmě do kopce až k horním terasám. Šarm celého místa nešlo utajit, a proto se sem jezdily rekreovat známé osobnosti. Výjimkou nebyla ani královna Viktorie, Winston Churchill či členové kapely Rolling Stones, kteří tu nahráli album Exile. Punc luxusu neunikl ani filmařům. Některé scény bondovky, epizody Nikdy neříkej nikdy se odehrávají právě tady.
Asi nejšťastnější období svého života tu prožíval Jean Cocteau, když se tu léčil ze závislosti na opiu. Maloval zdejší rybáře, žil s nimi a také o nich psal. Miloval jen tak pozorovat přístav v jeho někdy klidném a jindy zase rušném tempu. Kapli svatého Petra dokonce ozdobil pěti freskami. Tři z nich zobrazují příběhy ze života světce a dvě připomínají středomořský život, třeba každoroční cikánskou pouť černé Madony v městečku Saint-Maries de la Mer.
I ve Villefranche na vás čeká pět keramických panelů. Schválně, jestli je všechny najdete. Jeden je trochu netradičně umístěný do dlažby v uličce Rue Obscure. Autorem portrétu je opět Jean Cocteau a jeho předlohou patrně jeho životní partner herec Jean Marais. Na náměstí Félix Poullan vám přibude další dílek do skládačky, obraz od Armanda Ingenbleeka představující městskou fontánu. Na hlavní promenádě pak najdete další dva kousky z první půlky minulého století.
Ve stínu oliv
Posledních dvanáct let svého života strávil na Azurovém pobřeží v malém městečku Cagnes-sur-Mer i Pierre Auguste Renoir. Naprosto mu učarovaly šest set let staré olivovníky, které se rozhodl zachránit před rozřezáním tím, že koupil celý háj i s usedlostí Collettes, kde se také s rodinou usadil. Byly to právě stromy, které používal k integraci popředí a pozadí do prostoru. Krajina nebyla jediným tématem, které naplňovalo jeho uměleckou duši. S oblibou se věnoval i aktu. Nejčastěji mu seděla modelem mladičká sestřenice jeho manželky, anebo některá ze služebných.
Dlouhá léta trpěl revmatoidní artritidou a teplé prostředí jižní Francie mu dávalo naději udržet malířský štětec v rukách co nejdéle. Malování miloval nadevše. Po nehodě na kole se na čas snažil malovat i levou rukou. A když ho nemoc nakonec upoutala na invalidní vozík a on si měl vybrat, jestli poslední zbytky své energie vloží do možnosti malovat nebo chodit, vybral si malování. Když jeden z jeho největších přátel Henri Matisse viděl, jak moc se přemáhá, zeptal se ho: Proč se mučíte? „Bolest pomine, Matisse, ale krása zůstává“ odpověděl Renoir. Autentické prostředí jeho domu s původním vybavením a šestnácti originály můžete obdivovat přímo na mistrově adrese.
Jak voní umění
Říká vám něco jméno Fragonard? Ženám určitě ano. Jmenuje se tak jeden z nejslavnějších parfémových domů ve Francii, který také najdete tady na Azurovém pobřeží ve městečku Grasse. Své jméno však nezískal po svém původním zakladateli, jak by se mohlo zdát. Jmenuje se po svém nejslavnějším rodákovi, malíři pozdního rokoka Jeanu Honoré Fragonardovi, který své obrazy s velkou oblibou halil do intimní atmosféry s nádechem erotiky. Jeho díla na stezce nenajdete, ale práce Dufyho, Nègreho a Suttera ano.
Synonymem smyslnosti je vůně. A na ty jsou tady v Grasse skuteční machři. Však aby ne, praxi mají již od šestnáctého století, kdy bylo velmi moderní nošení parfémovaných rukavic. Ono totiž zpracování kůže nebývala nijak voňavá práce. Koželuhové potřebovali něčím překrýt pach kůže vydělávané tradičními postupy. Voňavé rukavice z Grasse si oblíbila i nejkrutější vládkyně Evropy Kateřina Medicejská či Ludvík XIII.
Grasse je pro svůj půvab a neskutečnou rozmanitost považované za hlavní město parfémů, čímž dává domýšlivé Paříži dost na frak. V současné době tu najdete na sedm desítek firem vyrábějící parfémy. Nepředstavujte si ale nějakou Kolbenku. Všechno to jsou elegantní malé podniky. Dokonce o nich jeden francouzský autor prohlásil, že Grasse je jediné město na světě, kde je slovo továrna poetické. Jestli očekáváte, že kolem Grasse najdete rozsáhlá květinová pole, mýlíte se. Většina květin se pěstuje na malých rodinných pozemcích a využívá se jejich sezónnost. Růže se sklízí od začátku května do začátku června a jasmín či levandule zase v červenci a srpnu. Nakouknout pod pokličku výroby parfémů můžete na vlastní oči a nemusíte přitom ani opustit historické centrum města. Právě tady totiž sídlí značka Fragonard. Její dveře jsou otevřené každému a to nepřetržitě, ať je pátek nebo svátek. A nemusíte se jen dívat, můžete si tu připravit i svůj vlastní parfém.
Další místa na Riviéře, kudy vede malířská stezka:
- Cannes zdobí celkem 4 panely s díly Fioupa, Continiho, Labora a Beliniho.
- I Le Cannet se může pochlubit 4 replikami, které všechny patří Pierrovi Bonnardovi.
- V Mentonu vzhlíží do krajiny 5 stojanů od Lessieuxe, Frida, Dufyho a Inguimberta.
- Mougins se pyšní Picassem a Gottlobem na 5 panelech.
- Saint-Paul-deVence disponuje třemi Chagallovými obrazy.
- V Villeneuve-Loubet můžete obdivovat tři díla od Deraina, Ziema a Perrota.
Kudy k Fragonardovi:
- The Historic Factory
- 20 Boulevard Fragonard, Grasse
- Otevřeno je od 9:00 do 18:00 a prohlídky s průvodcem jsou zdarma! Všechny výrobky tu zakoupíte za tovární cenu.
