Válečníky, kteří mezi sebou ještě nedávno bojovali nejen na život a na smrt, ale také o to, který z nich skončí v hrnci, zkrátka nemůže jen tak něco rozházet. Chodit naboso po rozpálených kamenech přesto dokážou jen muži z jediného z fidžijských ostrovů.

Capri má sladký život v krvi. Jméno ostrova pochází buď z řeckého slova „kapros“, nebo z latinského „capreae“. Podle vyprávění Tiberiových kronikářů o zhýralých orgiích v císařských palácích by se názvy „Prasečí ostrov“ i „Kozí ostrov“ hodily jako ulité.

“Než vyrazíme na plantáž, musíte ochutnat tohle, to u vás v Evropě určitě nemáte, říká Désirée.“ Zručným pohybem otevírá jasně žlutý podlouhlý plod a každému vydloubne jedno semeno. “Nepolykat, jenom cucat – je to dost tvrdé.“

Někdo si do truhly ukládá bohatství v podobě blyštivých mincí, jiný má raději porcelán. Obyvatelé Delftu dávají každopádně přednost druhé variantě. Porcelán je tak odolný proti zubu času, že ho můžete ohrozit snad jen vahou vlastního dřeváku.

Ještě před nějakými sto lety tu žilo jen pár mnichů a jejich civilních zaměstnanců, kteří obdělávali půdu vzdálené državy athoského kláštera. Dnes Ouranopoli “nebeské město”, kypí rázovitým řeckým životem s tisícovkou světských obyvatel.

Svět se mění a čas pádí tryskem. Skutečně důležité věci, jako jsou mezilidské vztahy a duchovní hodnoty, pokulhávají někde vzadu. Dá se tomu vůbec uniknout? Možná ano. Stačí se prostě vrátit zpátky v čase. O nějakých pár set let. Vítejte na Svaté hoře.

Pobíhám s fotoaparátem kolem lůžka na Klinice dětské neurologie v pražské nemocnici v Motole. Z bílých peřin mě mlčky sleduje devítiletý Daniel Sedláček s obvazem na hlavě. V jeho modrošedých očích se zračí zvláštní zaujetí, soustředěná pozornost – a možná také trocha pobavení. „Ačkoli toho Dan moc nenamluvil, vždycky byl […]