Radek Jaroš - Po svých do oblak

Sedíme u stolku na vzorně upravené zahradě se dvěma jezírky – a také tréninkovou horolezeckou stěnou, kterou Radek Jaroš nedávno dokončil, aby mohl trénovat doslova na dosah ruky od vlastní střechy. Horolezec rozvážně upíjí kávu ze svého oblíbeného šálku s motivem velehor a chystá se na vodopád našich zvědavých dotazů:

Lezete už od dětství. Kdy jste však doopravdy zjistil, že právě cesta nahoru je ta vaše?

Snil jsem o horolezení už od dětství. V šesti letech jsem tady nedaleko v lomu vylezl na jednu skálu lépe než můj starší brácha. Pak jsem řekl tátovi, že chci být horolezcem. Ale skutečně jsem začal až v osmnácti. S tátou jsme zkusili třeba přechod Orlických hor – ale chybělo u toho to lano.

Teď jste profesionálním horolezcem. Jaké je ale vaše původní povolání?

Původně jsem chtěl být zahradním architektem. Za minulého režimu to nešlo, tátu vyloučili ze strany. Tak jsem musel na strojní průmyslovku. Pak jsem vyzkoušel všechno možné, až jsem se začal živit výškovými pracemi. Stavěl jsem ale i hřbitov. Před deseti lety jsem však pochopil, že se nemůžu připravovat na vrcholové lezení, jak se říká „na vedlejšák“, a stal jsem se profesionálním horolezcem.

Proč jste si jako první vybral zrovna nejvyšší horu?

Byla to náhoda. Přišla mi nabídka účastnit se expedice na Mount Everest. Nejdřív jsem tomu vůbec nevěřil. Znělo mi to jako science fiction. Dva měsíce před odletem jsem se však rozhodl a jel.

První výstup ale nebyl úspěšný. Co se dělo dál?

Na první expedici jsem prostě zjistil, že mi tohle prostředí sedí. Expedice jsou sice časově, finančně i fyzicky náročné, ale za ten pocit to stojí. O čtyři roky později jsem na Everest vylezl jako dvanáctý člověk bez kyslíku severní tibetskou stranou. A to mně fakt nakoplo.

V roce 2010 jste v rámci jedné expedice zdolal dvě osmitisícovky. Není to moc velké sousto?

Ani ne. Může se to podařit a vlastně je to i logické. Člověk se stejně potřebuje aklimatizovat, aby se vyhnul potížím s výškovou nemocí. Takže to udělá na nižší z obou hor s příznivějšími podmínkami a pak vyrazí na tu druhou. Nemůžete se totiž aklimatizovat na hoře, která je o hodně nižší než váš cíl. Buď tedy lezete na stejné hoře nahoru a dolů, nebo si vyhlédnete o něco nižší vrchol v sousedství.

Kolik osmitisícovek se tedy dá stihnout za jednu sezonu?

Tak moc zase ne. V Himálaji je lezecká sezona od dubna do května. Při zdolávání velehor musíte načasovat výstup tak, abyste „chytli“ to nejlepší počasí. Pak ale startuje sezona v pohoří Karakoram. Nakonec přichází pomonzunová sezona zase v Himálajích. Tedy v září a říjnu. Zdatný a dobře finančně vybavený člověk s dobrou aklimatizací by teoreticky mohl zvládnout jednu horu na jaře, druhou v létě a třetí na podzim.

Je mezi horolezci rivalita? Počítáte si vzájemně vrcholy?

Určitě, jsme konec konců sportovci a chceme něčeho dosáhnout. V atletice je to přece zcela normální. A jinde ve sportu taky. Představte si například klima mezi fotbalovými kluby Sparta a Slavia.

Jak se připravujete – fyzicky i finančně?

Fyzicky mám natrénováno celoživotně. Letos jsem však měl výpadek kvůli následkům z Annapurny. Omrzly mi tam prsty, takže mi amputovali jedenáct článků prstů. Asi to bude trochu problém. Se stabilitou při lezení a tak. Mám však štěstí, že mám po letech generálního partnera. To mi umožňuje expedici nejen uspořádat, ale i se na ni kvalitně připravit.

Musíte k tomu ještě chodit do „práce“?

V práci jsem vlastně pořád. I o víkendu, když si vyjedu na kole. To fyzicky trénuju. Ale ne všechny pracovní dny jsou tak příjemné. Vzpomínám na jeden zimní, sotva půl roku zpátky. V pět ráno jsem vstal a odházel sníh od garáže. V šest jsem ve vánici vyjel autem do Olomouce, to už jsem měl uříznuté myslím tři prsty. Tam mi uřízli další, znova jsem nasedl do auta a odřídil to z Olomouce do Prahy. Natočil jsem hodinový pořad do televize a rychle jel do Písku na přednášku, která začínala v osm večer. Ve dvě ráno jsem ve vánici zase přijel domů…

Jak chcete s těmi omrzlinami zvládnout příští rok plánovanou expedici ČP INVEST K2 2014?

Teď mám za sebou pár dní lezení na Ferratách v Rakousku. Zjistil jsem, že to nebude jednoduché. Nahoru to docela jde, horší je to dolů. Přece jenom nemám po amputacích takovou stabilitu. Bříška prstů jsou citlivá. Musím si udělat ty správné mozoly. Asi si nechám uříznout ten poslední prst, který mi zbyl na levé noze. Při chůzi se ohýbá a nedokrvuje. Nahoře v horách je neprokrvený prst „horkým“ – nebo spíš ledovým – kandidátem na další omrzliny. Ale není to oběť „kádvojce“. Prostě je to jenom komplikace.

Má už expedice jasné datum?

Termíny jsou dané kvůli počasí. Bude to červen, červenec nebo srpen příštího roku.

Nemrzí vás, že jste kvůli omrzlinám nemohl na svou poslední vyrazit už letos?

Kdybych se na to podíval podle toho, co se stalo letos v Himálajích, tak je to zdržení možná dobře. Letos na K2, pokud vím, nevylezl vůbec nikdo. Horolezec, se kterým jsme se na expedici domlouvali, na K2 zahynul. I se svým synem. Možná to tak zařídil můj anděl strážný. Asi věděl, že kdybych byl zdravý, tak určitě odjedu.

Jaký je pro představu takový rozpočet na expedici ČP INVEST K2?

To je různé. Podle způsobu organizace. Ale každopádně se pohybujeme ve statisících. Je to podobné jako s autem. Můžete si koupit vůz za dvě stě tisíc nebo za dva miliony. Na expedici si kupujeme servis. Za víc peněz máte snazší průběh. Můžete třeba přeletět z úpatí jedné hory ke druhé vrtulníkem, místo abyste se čtrnáct dní trmáceli po svých. Mít sponzora je fantastická pomoc.

Co budete dělat po zdolání K2?

Zatím to řeší všichni okolo, jenom já ne. Vylezu si třeba na Matterhorn, na který jsem zatím neměl čas. Nebo zkusím jiné trasy výstupů. Můžou to být i prvovýstupy touhle cestou. Například na takový Everest vede asi šestnáct různých cest. Případně se vydám na jiné hory někde ve světě. Třeba nějaké nevylezené sedmitisícovky.

Vzal byste si někdy do týmu ženu?

Už jsem ji tam měl. Pak jsem mnoho let tvrdil, že už nikdy víc. Z ženy nebude nikdy chlap. Nemyslím to špatně, ale je to tak. Některé ženy si ale myslí, že chlapům stačí. Fyzicky i náhledem na věc. Ale ono to tak není. Navíc žena v táboře se samými chlapy nedělá dobrotu. Samozřejmě nevěnuje svou přízeň všem, ale většinou si vybere jednoho. A to rozhodí zbytek party. Bylo by fajn potkávat se s ženami v základním táboře, ale pak lézt odděleně. Hezky každý se svou expedicí…

Měl jste vy sám při lezení nějaké krizové situace?

Při jednom sestupu z K2 jsem si říkal, že už mě v Himálajích nikdo neuvidí. Vydrželo to ale jenom ty dva dny sestupu. Pak jsem se otočil zpátky a hlavou mi běželo – tak kam příště? Jednou jsem se musel na Everestu otočit kousek před vrcholem. Sotva dvě stě výškových metrů. Došlo mi, že začínám ztrácet vědomí a nemůžu si vybavit, co se se mnou během posledních pár chvil dělo. A pak se to stalo znova. V takových chvílích je to průšvih. Člověk to na sobě musí poznat a zachovat se správně. I když je to těžké rozhodování.

O svých cestách píšete knihy, pořádáte besedy. Nezdržujete při lezení ostatní členy expedice svým focením?

Ne, ostatním je to jedno. Ale stejně musím být rychlý. Přestal jsem vlastně filmovat z jiného důvodu. Všiml jsem si totiž, že se kluci při filmování „předvádějí“. Prostě lezou déle, než je zdrávo. Tam nahoře uděláte třeba deset patnáct kroků a musíte odpočívat. Dvacetkrát se nadechnout, než urazíte dalších dvacet kroků. Ale oni lezli pořád dál. Cítil jsem, že by se to na nich mohlo podepsat. Tak jsem radši vypnul kameru. Pokud jde o život, jde všechno stranou. I focení a filmování. Ty nejkrásnější nebo nejtěžší momenty stejně většinou nezachytíte. To prostě nejde.

Nejvyšší hora světa se bohužel stala komerčním cílem. Kde začínají s osmitisícovkami „skuteční“ horolezci – tedy ne ti zbohatlíci z Everestu?

Takoví často vyrážejí na Čo-Oju. Tahle hora je levnější a není technicky z těch nejnáročnějších. Na jejím úpatí je docela velký tábor, ale lidi jsou v něm jiní. Takoví, kteří se skutečně přijeli poměřit s přírodou a horami. Nepatří k těm, kteří zaplatí moc peněz, aby si udělali „čárku“. Nechtějí mít po luxusním autě, velkém sídle a nohaté milence další zářez, kterým by se mohli chlubit ve společnosti. Přitom za ně ve skutečnosti všechnu skutečnou dřinu udělají najatí Šerpové.

Pro vás byl psychicky nejnáročnější výstup na Lhotse. Proč?

Protože k výstupu slouží stejný základní tábor jako na Everest z jižní strany. Právě tam se odehrává „byznys“, o kterém jsem se už zmínil. Táboří tam moc lidí, ale není to naše krevní skupina. V táboře je kolem tisíce lidí, ale nakonec zjistíte, že jste tam v podstatě sami. V základních táborech pod jinými horami je to úplně něco jiného. Je to o týmové atmosféře – a vůbec nevadí, že tam lidé mluví různými jazyky. Prostě si nějak porozumí. Na Lhotse jsem navíc vyrážel k vrcholu ve dvě v noci. Musel jsem se ale vrátit a ráno výstup zopakovat.

Cože, to se na hory leze v noci?

No, to záleží na obtížnosti a vzdálenosti posledního výškového tábora od vrcholu. Často se vyráží mezi desátou a čtvrtou hodinou v noci, ale spíš po půlnoci. Na vrchol se musím dostat včas, abych se mohl vrátit dolů za světla. Taky jde o počasí – většinou bývá dopoledne hezky, odpoledne se to začíná kazit. Kdyby nahoře člověka chytlo špatné počasí, tak je to průšvih.

Jak to vypadá na vrcholu osmitisícovky?

Samozřejmě krásně. A pokaždé jinak. Někdy je tam ticho, jindy fičí vítr a občas slyšíte strašný rachot, protože pod vámi padají laviny. Třeba vrchol Čo-Oju je plochý a má rozlohu několika fotbalových hřišť. Jiné vrcholy jsou skutečně tak špičaté, jak si je lidé představují.