Člověk na ovládání. Ne, není to scéna z hrůzostrašného hororu ani přísně utajený armádní experiment zahrnující nesnesitelnou bolest a elektrody v mozku. Po české kotlině nás takových pobíhá celá třetina a na řemínku nás vodí mikroskopický parazit. Navíc jsme jen jedním z celé řady tvorů, se kterými si cizopasníci takhle „hrají“.
Brouk v hlavě
Máte rádi krásně růžový a syrovoučký tatarák? Pořídili jste si nedávno kočku? Tak pozor! Možná jste pod vlivem zrádného manipulátora, který může dokonce zavinit, že vás zabije auto. A nemůžete se ho nijak zbavit. Usadil se totiž přímo ve vašem mozku a rozhodně se mu nechce pryč. Tedy dokud budete naživu. Mikroskopický parazit s odborným názvem Toxoplasma gondii patří do skupiny výtrusovců a na to, že nedorůstá ani půl milimetru délky, má hodně toulavé boty. Většinu života tráví v tělech nejrůznějších tvorů od myši po sýkorku, jeho životní touhou je však doputovat do kočky. Jen tam si totiž může užívat radovánek pohlavního rozmnožování.
Toxoplasma tedy potřebuje, aby jejího mezihostitele kočka ulovila. Jenže jak to udělat, když myši i sýkorky milují kočky asi jako samotné kočky pořádnou koupel? Což, kdyby trochu změnily názor? Stačí jim „našeptat“ pár vhodných instrukcí, a vše je zařízeno. Myši se přestávají bát kočičího pachu a ptáci před predátorem neuletí. Toxoplasma změní reakce hostitele, někdy je však v jejím snažení háček spletené identity. Místo v hlodavci či ptákovi se totiž náhodou octne v těle člověka. Vlastně to až taková náhoda není, protože původci toxoplazmózy řádí v každém třetím Čechovi, a pilně mu do mozku vpalují svůj imperativ: „nech se sežrat kočkou!“.
Nehody a sebevraždy
Dobře, uznávám, statistiky o počtu obyvatel České republiky zadávených zuřivou kočkou jsou velice chudé, údaje po počtu obětí dopravních nehod jsou však se svými více než pěti stovkami ročně o to bohatší. A právě na nich se může Toxoplasma nemalou měrou podepisovat, protože u nakažených lidí podobně jako u zvířat zpomaluje reakce, aby je kočka teoreticky mohla snadněji ulovit. Kvůli tomu mají ve srovnání s nenakaženými třikrát větší pravděpodobnost, že se do nějaké kolize na silnici připletou.
To však není jediné, co s námi vykutálený výtrusovec provádí. Nakažení lidé bývají všeobecně méně spolehliví, více nepořádní a méně zvídaví. Další změny psychiky si Toxoplasma dokonce rozdělila podle pohlaví, a muži na tom rozhodně nevydělávají. Stávají se z nich totiž podezřívaví žárlivci a samotáři, kteří mají potíže s dodržováním společenských pravidel. Ženy s toxoplazmózou jsou naopak společenštější, méně podezíravé a vřelejší – což je rozhodně dobrou zprávou pro nenakažené muže, kteří jsou zvídaví dostatečně a rádi proto vyhledávají nové podněty.
Musejí však na uspokojování své zvědavosti mít. Nakažené ženy jsou podle statistik českých vědců pod vedením profesora Jaroslava Flégra parádivější, a tudíž také finančně náročnější. Ale konec legrace. Toxoplazmóza podle studií stejného týmu vyvolává nebo zhoršuje schizofrenii a zvyšuje pravděpodobnost výskytu bipolární či obsedantně kompulsivní duševní poruchy. Sečteno a podtrženo – nakažený člověk má téměř třikrát větší pravděpodobnost, že se během života pokusí o sebevraždu.
Mění obličeje i národy
Zdá se to sice neuvěřitelné, ale původci toxoplazmózy dokonce mění i náš vzhled, a muži při tom opět prohrávají jedna nula. Oproti toxo-negativním pánům jim totiž více vypadávají vlasy. Jinak však ženy (možná obzvláště ty vřelejší) hodnotí tváře toxo-pozitivních mužů jako mužnější a přitažlivější. Nakažení muži jsou navíc v průměru o tři centimetry vyšší, což jim v očích opačného pohlaví rovněž „dodává výšku“. Pražští vědci to vysvětlili vyšší produkcí testosteronu, což by vysvětlovalo i to plešatění, a jejich kolegové z Tchaj-wanu hypotézu prokázali. Po úmyslném nakažení pokusných samců krys se u nich výrazně zvýšila hladina testosteronu. Ovšem pouze u těch nekastrovaných, což dokazuje, že mužský pohlavní hormon tvoří hostitel, a nikoli Toxoplasma osobně.
Lidští jedinci jsou však mikroskopickému prvokovi možná málo. Alespoň podle Kevina Laffertyho z kalifornské univerzity určitě. Podle jeho studie ovlivňuje Toxoplasma celé národy. Pokusil se porovnat psychologické profily obyvatel téměř čtyřicítky zemí světa a vyšlo mu, že tam, kde je promořenost populace toxoplazmózou velká, je i vyšší míra neuroticismu u lidí. Lidé se nejčastěji nakazí, když jedí syrové nebo špatně opracované maso, případně nemytou zeleninu ze záhonku, kam si odskočila jejich vlastní či toulavá kočka.
Je tedy jasné, že bude více nakažených v místech, kde panují horší hygienické návyky a kde je spousta mňoukajících mazlíčků. Zapouzdřené Toxoplasmy čekající na hostitele v zemi navíc lépe přežívají ve vlhčí a teplejší půdě. Například po Jižní Koreji nepobíhá ani pět procent nakažených lidí, zatímco v Brazílii jich jsou celé dvě třetiny. Za rozdíly v mentalitě obou národů jistě stojí celá řada nejrůznějších důvodů, jeden z těch zajímavějších by však mohl být k vidění jen pod mikroskopem.
Toxoplasma navíc možná není jediným parazitem, který nám dokáže „cvičit“ s mozkem, jen náš mozek většinu ostatních ještě nestihl odhalit. Už ale dobře víme, že naši psychiku dokážou změnit tak nepatrní záškodníci, jako jsou třeba viry. Ten chřipkový způsobuje, že jsou jeho nositelé společenštější, a tedy ho aktivně roznášejí. Studie prokázaly, že lidé po očkování oslabeným virem chřipky dva dny po injekci chodili více na párty a do společnosti než předtím. Virus vztekliny zase u lidí i zvířat zvyšuje agresivitu, aby se mezi sebou hezky poprali. Šíří se totiž slinami, tedy ideálně při pokousání.
Nejsme v tom sami
Možná nás ovlivňuje vícero parazitů, jisté však je, že parazité ovlivňují chování celé řady tvorů. Už bychom si na to mohli pomalu zvykat. Člověk není v rámci přírody ničím až tak moc zvláštním a ve vztahu k cizopasníkům to platí jakbysmet. Vlastně je jen jedním z řady živočichů, ze kterých se pod taktovkou cizopasníků stávají poslušné loutky. Jejich příběhy někdy připomínají nervy drásající scény vystřižené ze sci-fi filmů.
Tropický mravenec rodu Camponotus se usilovně drápe do výšky asi čtvrt metru nad zemí, i když tu teoreticky nemá co pohledávat. To je mu však dávno úplně jedno. Už nejméně týden v jeho těle bují cizopasná houba, která ho proměnila v živoucího robota. Nezáleží mu na vlastní bezpečnosti ani nalezení cesty zpět do mraveniště. Má jen jeden cíl – zakousnout se ve výšce do listu a vypustit duši. Netrvá ani den, a nelítostná houba vyroste šestinohé mrtvolce přímo z hlavy, aby mohla po deštném pralese rozprašovat výtrusy infikující další mravence.
Cizopasník chce do vody, vozí se však v suchozemském hostiteli. Zdánlivě těžký rébus vyřeší – inscenovaná sebevražda. Lstivým pachatelem je parazitický strunovec rodu Paragordius a obětí obyčejný cvrček lesní velký kolem jednoho centimetru. Jako by nebylo dost hrůzné, že se do jeho těla nacpe červovitý cizopasník, který je v dospělosti patnáctkrát delší než celý cvrček. Když se mu zachce milostných hrátek, donutí cvrčka, aby po hlavě skočil do nejbližší tůně. Pro hostitele je to samozřejmě poslední zážitek smolného života, pro strunovce však příležitost k početí života nového.
