Pobíhám s fotoaparátem kolem lůžka na Klinice dětské neurologie v pražské nemocnici v Motole. Z bílých peřin mě mlčky sleduje devítiletý Daniel Sedláček s obvazem na hlavě. V jeho modrošedých očích se zračí zvláštní zaujetí, soustředěná pozornost – a možná také trocha pobavení. „Ačkoli toho Dan moc nenamluvil, vždycky byl neobyčejně vnímavý vůči pocitům druhých lidí,“ potvrzuje jeho maminka Zdena. Tráví se svým synkem na klinice dlouhé dny a týdny. Jinak to ani není možné. Při léčbě onemocnění, jaké musí překonávat Dan, je oddaná péče a spolupráce členů rodiny nezbytná.
O pouhých pět dní později je z Dana úplně jiný člověk. Plynně mluví, bez problémů chodí na procházky a raduje se z popcornu, který si koupil v automatu na nemocniční chodbě. A hlavně – netrpí už žádnými záchvaty. Zotavování mu jde výborně. Vlastně ještě líp, než se kdo odvažoval doufat. Skoro ani není poznat, že před týdnem prodělal jeden z nejkomplikovanějších chirurgických zákroků, jaké současná lékařská věda zná. Operaci mozku. Jestli to takhle půjde dál, vrátí se brzy do běžného života. Ve svém rodném Zlíně dokončí školu a možná se pak začne věnovat fotografii nebo něčemu kolem vlaků. Obojí ho totiž moc baví.
„Malý Dan je živoucím příkladem pokroku moderní medicíny,“ říká nadšeně docent Pavel Kršek. Jeho radost nad chlapcovým stavem je naprosto pochopitelná. Jako jeho ošetřující epileptolog znal Dana ještě mnohem dříve, než lékařský tým k zákroku přistoupil. Prošel s ním všechna složitá předoperační vyšetření a pak přímo na sále celý den bděl nad průběhem samotné operace. Dokonce i v rámci tak unikátního pracoviště, jakým je Centrum pro epilepsie Motol, šlo totiž o neobvykle složitý zákrok.
Jak doladit závity
Sjíždíme s docentem Krškem jedním z uzlových výtahů do suterénních podlaží nemocnice. Několikrát zahýbáme nemocničními koridory. V šatně vyfasujeme sterilní zelené oblečení a roušky. Trochu se to podobá vstupu na plavecký stadion, jen hygiena je tu doslova úzkostlivá. Za dveřmi na nás totiž čeká nervové centrum celého rozvětveného týmu. Neurochirurgický operační sál. Právě sem se sbíhají všechny informační nitky, odborné snahy i naděje na lepší život pacienta. V pohotovosti už je anestezioložka a neurochirurg, epileptolog právě dorazil a skvěle proškolení asistenti připravují operační scénu. Sešli se tu ti nejlepší z nejlepších. Může se začít.
Operace tohoto typu zabere téměř celou pracovní směnu. Ve chvílích, kdy probíhají přípravné úkony, si proto docent Kršek najde pár okamžiků, aby odvrátil hlavu od monitoru s trojrozměrným modelem Danovy hlavy. Různými barvami jsou na něm vidět všechny struktury, které se za žádnou cenu nesmějí porušit. Na obrázku to všechno připomíná spíše psychedelické vidiny, každé vlákno či barevná skvrna však znamená rozdíl mezi úspěchem a katastrofou. Celek vytváří na obrazovce labyrint, do kterého by se snad neodvážil ani bájný Théseus při pronásledování legendárního Mínotaura.
Neurochirurg docent Michal Tichý je však ledově klidný. Musí být. Tady půjde o milimetry. Podobná scéna se tu navíc odehrává už více než posté. Zkušeností je tedy víc než dost. „U Dana si epilepsie vybrala snad to nejhorší místo, odkud záchvaty mohou vycházet,“ komentuje šeptem docent Kršek. „Oblast zodpovědná za vznik patologických signálů leží v těsné blízkosti řečových center, jejich nervového propojení, hlavních drah pro hybnost končetin a navíc ještě těsně vedle útvaru, kudy procházejí důležité cévy zásobující mozek. Jejich poškození by mělo nedozírné následky.“ Vlivem epilepsie se u Dana navíc nevytvořily spoje mezi řečovými centry klasickým způsobem. Zůstaly na půli cesty svého běžného vývoje. Navzdory moderním metodám bude tedy operace do jisté míry návštěvou neprobádaných území.
Dan ve skutečnosti leží na operačním lůžku už podruhé. Po první operaci přitom vypadalo všechno dobře. Záchvaty ustaly, řeč se vrátila. Po týdnech rozcvičování se navrátila i hybnost pravé ruky a nohy. „Po devíti měsících se však potíže bohužel vrátily,“ pokračuje docent Kršek. „Část poškozené tkáně v mozku zůstala. Tehdy prostě nebylo možné jít blíž k životně důležitým strukturám. Riziko by bylo příliš velké.“ Právě v tom se liší dnešní zákrok od toho minulého. Za poslední dva roky udělala medicína takový krok vpřed, že se tým odborníků může pokusit o nemožné. Nad jejich počínáním neustále bdí skelné „oči“ navigačního přístroje.
Fungují stejně jako pověstná Ariadnina nit z řecké báje o Mínotaurovi. Dokážou docentu Tichému s naprostou přesností určit, v které oblasti mozku se zrovna v tu chvíli nalézá hrot jeho chirurgického nástroje, a kam ještě může pokračovat. Důležitost tohoto sledování mi dochází, když zaslechnu od monitoru hlas docenta Krška: „Michale, ještě klidně ber. Máš celé tři milimetry rezervu.“ Rozměr, který doma řeším podstrčením složeného papíru pod nohu stolu, tady rozhoduje o kvalitě života malého chlapce.
Proč to všechno?
Epilepsie je problém složitý skoro jako lidský mozek sám. „Ve skutečnosti se jedná o celý soubor chorob, které mohou mít nejrůznější příčiny,“ zvedá prst docent Kršek. Patří mezi ně například genetické poruchy, nádory, stavy po úrazech nebo cévních příhodách. Společné mají „jen“ jedno – způsobují záchvaty. Tedy patologické elektrické signály v mozku. Ani ty si však zdaleka nemusí být podobné. Záleží na tom, která oblast mozku je postižená. Občas je dokonce těžké poznat, že pacient epilepsii má. Některé záchvaty se podobají krátkému zahledění do prázdna. Jako, kdyby se člověk na pár sekund nad něčím soustředěně zamyslel.
„Jindy je však průběh mnohem dramatičtější,“ líčí Kršek. „Mohou se dostavit rozsáhlé křeče nebo ztráta vědomí. Pro pacienta je to velmi nepříjemný stav.“ U dětí, kterými se docent Kršek zabývá, však může mít epileptické onemocnění mnohem dalekosáhlejší důsledky než pro dospělé. „Mladý mozek ještě nemá plně vyvinuté všechny spoje a dráhy, které zaručují jeho bezchybné fungování. Prochází obdobím zrychleného vývoje. Epilepsie u dětí přitom může způsobit, že se zbrzdí nebo dokonce zvrátí vývoj celé osobnosti.“ Znamená to, že mladý člověk začne mít problémy s mluvením, pamětí nebo třeba koordinací pohybů.
„Právě proto je třeba věnovat epilepsii u dětí zvýšenou pozornost. Většinou na léčbu naštěstí postačí speciální léky. Zabírají asi u tří čtvrtin pacientů. Ani ti ostatní však nejsou automatickými kandidáty na operaci. Je třeba pečlivě posoudit, jestli jim zákrok může zvýšit kvalitu života a zdali je vůbec technicky proveditelný,“ shrnuje na závěr motolský epileptolog.
Epilepsie v kostce
- Epilepsií u nás trpí asi sto tisíc lidí (tedy jedno procento populace), ojedinělý epileptický záchvat však může v životě prožít každý desátý Čech.
- Epilepsie může být vrozená či získaná po úraze, vyvolaná mozkovým nádorem či jiným onemocněním.
- Tři čtvrtiny případů lze zvládnout pomocí léků, teprve u zbytku lékaři posuzují vhodnost operace.
- Tři čtvrtiny pacientů operovaných v Motole se zcela zbaví epileptických záchvatů.
Omyly a mýty na hlavu
- Před mozkovou operací je třeba otevřít lebeční dutinu. Dnes k tomu slouží nejmodernější přístroje, podobné zákroky však prováděli lidé už v době kamenné či ve starém Řecku. Říkáme tomu trepanace a tehdejší doktoři se tím patrně snažili léčit nejrůznější neduhy – možná i epilepsii. Nejzajímavější je, že někteří z pacientů s trepanovanou lebkou zákrok přežili. Svědčí o tom lebky s otvory, jejichž okraje jsou zaoblené. Tělo pacientů tedy mělo čas provést hojivé procesy v okolí rány.
- V devatenáctém století zažila rozmach „věda“ zvaná frenologie. Její představitelé byli přesvědčení, že mohou z tvaru lidské lebky odvodit vlastnosti mozku uvnitř a tedy i typ osobnosti. Kreslili komplikované frenologické mapy – často přímo na preparované lidské lebky. Nacházeli na nich pahrbky vzteklosti či brázdy porozumění. Dnes víme, že je mozek chráněn před nárazy mozkovými plenami a mozkomíšním mokem. Tvar lebky tedy neodpovídá přesnému zakřivení mozku, natož jeho funkčním vlastnostem.
- Člověk může přežít, i když přijde o část svého mozku. Jestliže nejsou zasažena životně důležitá řídící centra či nervové dráhy, může dokonce dál žít běžným způsobem života. Americkému drážnímu inženýrovi jménem Phineas Gage prolétla při explozi hlavou železná tyč, která poškodila levý čelní lalok jeho mozku. Muž však žil ještě dalších dvanáct let. Funkce poškozené části mozku totiž dokážou „převzít“ okolní oblasti či druhá mozková hemisféra.
Slavní epileptici
- Protože epilepsie postihuje každého stého člověka, není divu, že ji muselo překonávat i mnoho slavných osobností. Svět pod jejím vlivem dokázali měnit Alexandr Veliký, Napoleon Bonaparte či Julius César. Záchvaty trpěl i Vincent van Gogh či fenomenální skladatel Ludwig van Beethoven. Ve světovém úspěchu nezabránila mozková choroba ani duchovní matce detektiva Hercula Poirota, Agatě Christie.
