Člověk či jeho předkové chodí po Zemi už alespoň šest miliónů let. Bylo tedy dost času na to, aby se u nás vyvinuly nejrůznější odstíny barvy pleti. Během evoluce jsme patrně opsali pomyslný kruh od bledé pokožky přes tmavší barvy zase zpět. Mezi lidmi všech kultur se však podobně jako u živočichů občas vyskytnou jedinci s velmi bledou kůží – albíni.
Pleť jako šimpanzi
V současnosti se odborníci domnívají, že měli předci člověka podobnou pleť jako dnešní šimpanzi, tedy spíše bledou a pokrytou srstí. Když člověk během vývoje ochlupení téměř ztratil, musel vyřešit palčivý problém s ultrafialovými paprsky. Ve slunné Africe, pravlasti našich předků, byl jejich účinek přímo alarmující. Měly volnou cestu ke kůži a pod ni, kde ve velkém ničily sloučeniny kyseliny listové. Lékárníci je znají pod označením vitamín B9 a vědí, že jsou nezbytné při syntéze nositelky genetické informace DNA během dělení buněk. Při nedostatku tohoto vitamínu dochází k vážným poruchám vývoje embrya, což je pro evoluci pádný důvod k řešení. Rakovina kůže, které se tak bojíme dnes, tenkrát asi hrála spíše druhé housle. Zabíjela totiž většinou až po produktivním věku, takže příliš neomezovala snahy o šíření genů do dalších generací.
Výsledkem snažení přírody byla vrstva černého barviva, která smrtící záření zadržuje. Kůže našich předků tedy ztmavla. Časem se však lidé začali stěhovat do Evropy a dalších míst, kde slunce svítí slaběji. Černý filtr v kůži se tak stal nejen zbytečným, ale přímo škodlivým. Lidé potřebují malé množství ultrafialových paprsků k výrobě vitamínu D, který pomáhá při ukládání vápníku v kostech. Jejich kůže proto opět zbledla. Toto pravidlo platí dodnes – v místech, kde svítí slunce silněji, mají lidé všeobecně tmavší pleť než v méně osluněných oblastech světa.
Bílá kůže – bílá hůl?
Dokonce i u etnik s velmi tmavou pletí se občas objeví člověk bez pigmentu či téměř bez barviva. Takový albín zcela přirozeně přitahuje pozornost svým neobvyklým vzhledem a vzácností. Mezi deseti tisíci obyvateli byste pravděpodobně našli jen jednoho jediného. Gen pro albinismus sice nosí přibližně tři lidé z dvou set, musejí se ale vzájemně potkat a dát dohromady potřebnou kombinaci genů, aby se vlastnost projevila. Kolem albínů se proto v mnoha kulturách objevila celá řada pověr a mýtů. V africké Zimbabwe někteří místní lidé věří, že pohlavní styk s albinotickou ženou vyléčí muže z infekce HIV. Nemocní muži proto takové příslušnice něžného pohlaví znásilňují a tím také infikují smrtícím virem. Na Jamajce považovali po dlouhá léta lidi postižené albinismem za méněcenné a prokleté. Albíni proto museli bez jakéhokoli objektivního důvodu žít na okraji společnosti. V jiných kulturách lidé naopak připisovali albínům rozmanité magické nebo věštecké schopnosti.
Obdobné množství omylů a polopravd koluje i o zdravotním stavu albinotických lidí. Poměrně rozšířené představy o jejich neplodnosti nebo mentální zaostalosti jsou například naprosto liché. Pravdivé jádro naopak mají tvrzení o slepotě albínů, protože pro správný vývoj očí je zapotřebí tmavý pigment. Bez něj se nemusí dobře vyvíjet sítnice a oční nervy. Duhovka bez barviva navíc vpouští do očí příliš mnoho světla, které albíny oslňuje. Řada albínů však vidí poměrně dobře a mohou dokonce řídit auto – ať již se speciálními optickými pomůckami jako jsou malé dalekohledy připevněné na brýlích nebo bez nich. Většina albínů ráda nosí tmavé ochranné sluneční brýle, které k představám o jejich slepotě také přispívají.
To, že se dá s albinismem spokojeně a úspěšně žít, dokládá poměrně obsáhlý seznam slavných albínů. Patří mezi ně například anglický král Eduard III. Vyznavač, modelka Connie Chiu či jamajští hudebníci Winston „King Yellowman“ Foster a Corrie „Al Beeno“ Moodie, kteří úspěšně rozbíjejí místní negativní náhled na lidi s nedostatkem pigmentu.