O nás v médiích

Marianne

Lidé a Země

Cestujete po celém světě – kde se cítíte „jako doma“?

Všude tam, kde je slunce, dá se najít nedotčená příroda nebo zajímaví místní lidé, jejichž život si říká o zdokumentování. Takže vlastně kdekoli. Skoro magickou přitažlivost pro nás mají řecké ostrovy. Každý je svým způsobem jiný a jedinečný. Ačkoli jsme si už párkrát říkali, že si tenhle rok dáme přestávku, vždycky jsme se nějakým způsobem v Řecku octli aspoň na dva týdny znovu.

 

Lze některou z vašich cest označit za klíčovou?

Možná si poklepete na čelo, ale klíčovou cestou pro nás byla asi cesta svatební. Kromě jiných nádherných věcí jsme si tam prakticky vyzkoušeli, že spolu dokážeme třeba i chytat pavouky. Fotografováním jejich života navíc vznikla série, která získala první cenu v soutěži Czech Press Photo. Také díky tomu se nám otevřely dveře k dalším zajímavým věcem a projektům.

 

Vaše práce je současně i životní styl, jak dlouho vydržíte v „civilizaci“?

Jak dlouho je zapotřebí. Potěší nás ale, když ta potřeba moc dlouho netrvá.

 

Bez čeho se na cestách neobejdete?

Delší čas asi bez elektrické zásuvky. Dnes sice existují už i solární nabíječky, ale tolik toho zase neutáhnou. Dobíjení baterek je pro fotografa zásadní věc. Chybí-li šťáva, je to problém. Sebelepší zásoby baterek jednou dojdou a pak jste namydlení.

 

Jak vypadá vaše spolupráce? Kdo je „šéf“?

Fungujeme tak trochu jako hejno papoušků – ti šéfa neznají, nadělají hodně hluku, a přesto jim to spolu klape. Skvěle se doplňujeme a tvoříme jednu dokonalou „superosobnost“. Háček je trochu v tom, že tu osobnost řídí dva mozky. Občas proto musíme podstoupit proces pozvolného sbližování hledisek, až to Markétino převládne a vše je opět v naprostém pořádku.

 

Co je vaší specialitou, co fotíte nejraději?

S oblibou říkáme, že sedíme na židli o třech nohách. Mé srdce patří makrofotografii, společná témata z cest zpracováváme formou ucelených reportáží a mnoho let se již také věnuji popularizaci vědeckých témat, především z lékařských a přírodovědných oborů.

 

Jakou kuchyni máte nejraději, je něco, co byste nikdy nepozřeli?

Oba milujeme mořské plody na všechny způsoby. Taky rádi zkoušíme místní pokrmy, ať už je to cokoli. Ochutnali jsme saranče v těstíčku, inkoust z chobotnic, syrové sledě, „žvýkací dřívka“ i s kůrou nebo surovou lentiškovou pryskyřici. Já obloukem obcházím buchtičky se šodó, které naštěstí na cestách moc nehrozí, a Markéta moc nemusí luštěniny. Těm se ovšem na cestách vyhýbá hůř.

 

Šlo vám někdy o „kejhák“? Je něco, čeho se před cestou, na cestě, při návratu...obáváte?

O „kejhák“ jde člověku asi častěji, než jsme si ochotní připustit. Není to tak dávno, co jsem na vlastní oči viděl, jak rozjetá tramvaj překrojila mladého kluka napůl – u nás, v poklidných Strašnicích. V cizích zemích si občas ani neuvědomíte, jak moc je něco nebezpečné, nebo vám dojde až mnohem později, že jste asi měli pořádné štěstí. Myslím si ale, že vyloženě „na vlásku“ to nebylo nikdy – ačkoli pohled z deseti metrů na slonici, která ve snaze chránit své mládě běží přímo proti džípu, není zrovna povzbuzující. Poučka, že se většinou jedná o předstírané a nedokončené výpady, v tu chvíli moc neuklidní. Ty čtyři tuny živé váhy by hravě zvládly nadělat z auta „sokolské odznaky“ během pár chvil. Keňští řidiči ale naštěstí couvají rychle a obratně…

 

Co máte v plánu nyní?

Na červen jsme například připravili fotokurz v Holandsku (nejen) na lodi. Jinak plánů je mnoho a uvidíme, který z nich vyjde. I kdyby vyšla jen polovina, ujezdíme se a těšíme se na to. A na co se můžete těšit vy? Na spoustu malých i velkých zvířátek, na překvapující informace z míst, která nemusí být zrovna na druhém konci světa, a na rozhovory s lidmi, kteří díky svému umu dělají naše žití snesitelnější.

 

 

Lidé a Země