Oživlý bestiář

Dřevěný titán

Obrovské uši, dlouhé kly a dva prstíky na chobotu. To nemůže být nic jiného než slon africký. Ale tady na nábřeží Loiry? V tom bude nějaký háček. Podivný tvor se navíc od svého divokého příbuzného v několika drobnostech liší. Předně je velký asi jako čtyřpatrový dům, který se vydal na procházku městem. Před takovým monstrem by jistě vzal do zaječích i ten největší z mamutů, jakého kdy paleontologové vyprostili ze zmrzlé sibiřské půdy. S padesáti tunami pohyblivé váhy by se zkrátka pustil do křížku jen málokdo.

Podivné stvoření má navíc kůži ze dřeva, zato uši ve tvaru afrického kontinentu jsou skoro celé kožené. To dřevo však také není jen tak ledajaké. Na stavbu mechanického stvoření, jaké jinde na světě nenajdete, je zapotřebí prvotřídní materiál. Konkrétně světlé a lehké dřevo liliovníku tulipánokvětého. Jestli vám to nic neříká, vzpomeňte si na krásné magnólie, které brzy na jaře rozkvétají v našich parcích. Právě jim je liliovník blízce příbuzný. Jeho dřevo se používá k výrobě kvalitního nábytku nebo třeba kostelních varhan. Tak proč by se nemohlo hodit na slona?

Dřevo muselo být lehké jednoduše proto, aby se kolos vůbec mohl pohybovat. Při výrobě jediného chodidla se do příslušného spodku nohy pohodlně vešel dospělý muž. Tak gigantické to je dílo. Není divu, že celým modelem pohybuje čtyři sta padesát koňských sil uvězněných v motoru za ocasem obra. Pohyb a fungování modelu tak trochu spojuje pochodující dřevěné monstrum se skutečnými slony. Stejně jako oni má i nanteský chobotnatec své nervy tvořené stovkami metrů kabelů či táhel a čtyři tuny olejové krve, která promazává nesčetné hydraulické klouby nutné k pohybu. Do jednoho ze svých žaludků nasává obr naftu nutnou k pohonu, zatímco z druhého stříká chobotem vodu na desítky zvědavců sledující každou jeho vycházku.

Ačkoli je jasné, že v řídící budce sedí pozorný pilot, přesto dřevěný gigant během důstojné chůze rychlostí jednoho kilometru za tři hodiny vzbuzuje určitý druh úcty. K celkovému dojmu přispívá i to, že během producírování mává ušima, mrká očima a čas od času hlasitě zatroubí. Předčí dokonce i velrybu z legendy o Jonášovi, protože ve svém břiše či na vysokém hřbetě uveze namísto jediného pasažéra téměř padesát lidí.

 

Verne by se divil

Jako obydlí pro takového titána nepostačí nic menšího než zastřešená ulice mezi dvěma továrními halami. Tedy bývalými halami. Dnes se v prostorách někdejších skladišť a oceláren pracujících pro téměř třicet let zavřené loděnice skrývá něco nečekaného. Laboratoř nevšedních konstruktérů, kteří po vzoru legendárního Frankensteina vytvářejí jedno pohyblivé monstrum za druhým. Zatímco jejich vynálezy mávají ploutvemi, chrlí oheň či svítí uprostřed davů lidí, mysl tvůrců se toulá mořskými hlubinami či tropickými pralesy. Právě tam berou autoři neuvěřitelné sbírky inspiraci pro své nápady.

Nanteský rodák Jules Verne by při tom pohledu jistě uvěřil, že se nějakým kouzlem dostal přímo do děje jednoho ze svých fantastických románů, a Leonardo da Vinci by měl pocit, že neopustil vynálezeckou laboratoř u Florencie. Designéři, truhláři, svářeči a inženýři nejrůznějších oborů přikládají ruce k dílu, aby se hromady dřeva a oceli nakonec postavily na nohy. Než mohli svou menažérii otevřít, zabralo jim to třicet měsíců práce – tedy na sto třicet tisíc hodin, které dohromady „odkroutil“ tým několika desítek lidí.

Výsledkem je přes třicet pohyblivých modelů, které prozatím odpočívají v galerii postavené v jedné z továrních hal. Pod střechou se ale neohřejí moc dlouho. Ještě letos v létě se přestěhují pod širé nebe na nábřeží Loiry, kde vzniká obrovský třípatrový kolotoč. Bude vysoký pětadvacet metrů a jednotlivá podlaží budou obývat mořští tvorové od druhů žijících u hladiny přes obyvatele mořských hlubin po živočichy skrývající se na dně.

Do sbírky postupně přibývají další kousky podle toho, jak je stavitelé dokončují v dílně na ploše tří tisícovek čtverečních metrů. Mezi nově příchozí patří mořská želva či bájný mořský had, který je téměř živoucím důkazem hravosti tvůrců projektu. Chrlí totiž z tlamy dým a vyplazuje rozeklaný jazyk, což mezi charakteristickými znaky dosud známých skupin živočichů jaksi nesedí. Kromě toho však nestvůra uveze až osm pasažérů, což naopak přesně zapadá do představ dětských návštěvníků. Přidružila se do společnosti obřích krabů, olihní či hlubokomořských ryb.

Prazvláštní niťovky zírají na kolemjdoucí podepřené ploutvemi jako na trojnožce tak, jak číhají na sousto v temnotách na mořském dně. Hlubokomořští ďasové otvírají tlamy s dýkovitými zuby a svítí si kolem sebe zářivou návnadou. Na rozdíl od těch skutečných, kteří k tvorbě světla využívají chemickou reakci s téměř stoprocentní světelnou účinností, si musejí vystačit s obyčejným desetkrát méně hospodárným elektrickým světlem. Přesto však skýtají úchvatnou podívanou – mimo jiné i proto, že jsou vůči skutečným rybám mnohosetkrát zvětšení.

 

Povedlo se to?

Když tým autorů zrovna nepracuje na bájném mořském hadovi, ale na nějakém skutečném živočichovi, dávají si truhláři i kovotepci záležet na každém detailu. Při pozorování modelů si proto lidé mohou uvědomit, jak funguje řada věcí ve světě skutečných zvířat. Nic to neukáže líp než obrazové srovnání.

Slon:

Chobot, kterým stříká nanteský slon vodu na zvědavce, tvoří jedenáct dřevěných prstenců a desítky metrů kabelů, hadic a hydraulických zařízení nutných k pohybu. Proti orgánu skutečných korábů savan je to však pořád málo. Sloní chobot se skládá z asi čtyřiceti tisíc svalů uspořádaných v několika vrstvách. Díky tomu se může pohybovat v libovolném směru, nasávat vodu, trhat keře nebo třeba sbírat předměty o velikosti krabičky zápalek. Také nadočnicové oblouky modelu fungují stejně jako v přírodě – stíní mrkací oči, takže na fotografiích vznikají nepříjemné stíny.

 

Poustevníček:

Krab poustevníček, který přibyl do sbírky modelů, dostal familiární jméno Bernard. Pod ulitou skrývá sedadlo s cyklistickými šlapkami, díky kterým ho zájemci mohou ovládat vlastní silou. Nohy i klepeta tvořené několika pohyblivými částmi ukazují, jak fungují končetiny skutečných krabů. Připomínají brnění středověkých rytířů, jehož chitinové pláty do sebe zapadají s filigránskou přesností. Aby se poustevníčci mohli pohybovat, mají jednotlivé části vnější kostry pospojované klouby tvořenými pružnou membránou.

 

Loděnka:

Mořské hlubiny skrývají lecjaká tajemství. Jedním z nich jsou i jediní hlavonožci s pevnou vnější schránkou, kteří přežili až do dnešních dnů. Schránka skutečných loděnek je stejně jako na modelu nádherně žíhaná a slouží jako ochrana i regulátor vznášení najednou. Hydrostatický orgán zabírá všechny z více než třiceti komůrek uvnitř ulity kromě té poslední – právě v ní hlavonožec bydlí. Mechanická loděnka mává na příchozí osmi chapadly. Tím si tvůrci skutečnost trochu ulehčili – pravé loděnky mají ramen až devadesát, což je ve světě hlavonožců rekord.

 

Oko loděnky:

Oko mnohonásobně zvětšené loděnky má uprostřed tmavou skvrnu. Je to v pořádku – skutečné loděnky mají na stejném místě otvor vedoucí do dutiny uvnitř oka. Jako jediní z hlavonožců nemají v oku čočku, takže jejich zrakový orgán nefunguje tak dokonale jako komorové oko chobotnic či sépií. Pracuje na principu dírkové komory, ve které světelný paprsek po průchodu úzkým otvorem bez čočky vykreslí na stěnu za otvorem obraz skutečnosti venku. Jako dírková komora může fungovat i celá místnost a dřívější malíři ji někdy používali při tvorbě obrazů. Jednoduše napjali plátno na stěnu, kam se obraz krajiny promítal, a obkreslovali.