Krajina jako malovaná

Paneláky na obraze nebudou

Renoir, Picasso, Monet, Chagall. A mnozí další. Celé to fungovalo jako nabalující se sněhová koule. Jakmile se některý ze slavných malířů někde na Riviéře usadil, začali se za ním stahovat jeho neméně talentovaní známí z uměleckých kruhů. A stavěli své malířské stojany na malebných místech pobřeží i v ulicích vesnic, aby svým osobitým viděním zachytili atmosféru dávno minulých dob. Právě jejich díla dnes slouží jako němá svědectví o světě, který už často spolykal rozvoj moderní doby.

Pravda, občas je třeba odfiltrovat zkreslenou perspektivu a symbolické barvy na plátnech, aby člověk rozpoznal skutečné rysy krajiny. Nebo je ani filtrovat nemusí. Aspoň na chvilku prožije pocit, který tvůrce chtěl do svého díla vtisknout. Objevovat krásy minulosti na stěnách výstavních místností galerií je sice hezké, ale něco tomu chybí. Pohled, který se mistrovi naskýtal přesně v okamžiku, kdy své plátno vytvářel. Na jihu Francie však lidé slavným obrazům tuto „rozšířenou perspektivu“ skutečně vtiskli. Odborníci si dali tu práci a vyhledali přesně místa v krajině, odkud malby pocházejí. Místo malířských stojanů sem pak postavili keramické panely s reprodukcemi dotyčných děl.

Výsledek, kterého tím dosáhli, leckdy přinesl velké překvapení. Vedle sebe se tak octly výseky dvou naprosto odlišných dob. Ano, antibeská pevnost stojí na ostrohu nad mořem dnes stejně jako před sto padesáti lety a dost možná i za časů starých Řeků, kteří na místě dnešního Antibes založili svůj přístav Antipolis. Porovnáním krajiny na obraze se skutečností však člověk získá unikátní časosběrnou reportáž o tom, kolik se toho může za pouhé století či dvě změnit. Třeba hliněnou cestu kolem antibeské zátoky z obrazu Jeana-Louise Ernesta Meissoniera už dávno nahradilo dlážděné korso u pláže a místo staré pevnosti se tyčí val nových hotelů, jistou paralelu mezi oběma pohledy však najdete i dnes. Místo projíždějících koní se kolem moře procházejí turisté, jejichž kolektivní mentalita se té dobytčí leckdy překvapivě podobá.

 

Devět pokladů

Postupným doplňováním dalších a dalších reprodukcí vznikla podél Riviéry unikátní trasa, která představuje skvělou možnost odpoutat se od zaplněných pláží. Jako ozdobné klenoty je na ní navlečených devět městeček a vesnic, která dohromady ukazují na padesát malířských děl. Kromě obdivování umění a porovnávání změn v krajině si každý může vychutnat mnoho dalších zajímavostí, které přímořské osady nabízejí.

V bývalé rybářské vesnici Villefranche- sur-Mer jen pár kilometrů od metropole Riviéry Nice je třeba k vidění ukázka vychytralosti válečníků minulých dob. Tehdejší vojáci totiž zastřešili uličku hned za hradbami kamennými oblouky, mezi kterými jsou postavená rozšířená patra okolních domů. Obránci tak mohli procházet podél hradeb bez obav, že jim budou padat na hlavy střely z útočících lodí, které se obléhatelům přece jen nějak podařilo vystřelit přes opevnění dovnitř do města. Na konci této Temné uličky neboli Rue Obscure je do dlažby vsazený panel s obrazem Jeana Cocteaua, který klenutý podchod zpodobnil. Lidská hlava v popředí patrně patří jeho životnímu partnerovi, herci Jeanu Maraisovi.

Idylický obraz u břehu chráněné zátoky ukazuje flotilu velkých plachetnic vplouvajících do přístavu. Právě zdejší záliv udělal z Villefranche jeden z nejdůležitějších přístavů před postavením portu v Nice. Průměrná hloubka zálivu je totiž téměř dvacet metrů a místy i sto, takže sem mohly snadno vplouvat i velké galeony. Při výletu do středověké opevněné Haut-des-Cagnes je třeba vydat se opačným směrem – vzhůru. Sídlo totiž sedí na vrcholu kopce stejně vysokého jako nejhlubší místo villefrancheské zátoky, aby mohlo lépe odolávat středověkým nájezdům. Útoku umělců se však nejen nebránilo, ale naopak jim otevíralo své brány dokořán. Mistři štětce sem jezdili za Pierrem-Augustem Renoirem, který se usadil ve vile nedaleko. Během svých návštěv namalovali tolik obrazů, že by to vystačilo na obstojnou výstavu ve větší galerii. V jednom ze zdejších domků se na nějakou dobu usadil dokonce i spisovatel Georges Simenon, stvořitel legendárního komisaře Maigreta.

 

Infobox: Antibeští milenci v Japonsku

Životní cesty umělců jsou často křivolaké a to samé platí i pro jejich díla deroucí se na výsluní nehynoucí světové slávy. Své by o tom mohl povídat obraz od Raymonda Peyneta z roku 1942:

- dílo zobrazuje dvojici zamilovaných lidí v antibeské zátoce s místní pevností v pozadí.

- milenci z obrazu si našli cestu k lidem po celém světě. Třeba v Japonsku díky nim má Peynet hned dvě muzea a socha milenců stojí v Hirošimě, kde ji odhalili v den padesátého výročí výbuchu jaderné bomby.

- někteří z japonských novomanželů neváhají vykonat svatební cestu přes půl světa, aby navštívili místo vzniku obrazu. Mohou dokonce v Antibes dostat speciální svatební certifikát.

- díky své popularitě se postavičky objevily na nerůznějších místech. Zdobily poštovní známky, přívěsky, parfémy či nejrůznější dekorační předměty. Ve formě obrázků na dámských spodních kalhotkách se doko